MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 36

Byl to strašný týden.

Táta Seohyeon se rozhodl vzít vzájemné seznámí jeho nové přítelkyně a dcery vážně a chtěl, aby spolu trávily, co nejvíce času to bude možné.

Seohyeon se přemáhala a to samé mohla říct i o Hyeomi. Bylo na první pohled jasné, že ani ona z toho není nijak nadšená a že kamarádky z nich fakticky nebudou. Nucené úsměvy, zdvořilé souhlasy a falešný zájem. Seohyeon mohla s jistotou říct, že spolu nemají společného vůbec nic. A proto tak nějak tušila, kam to zase celé povede. Nepletla se ani tentokrát a doopravdy z toho nebyla nijak nadšená. Pokud to bylo možné, snažila se Hyeomi vyhýbat, ale i tak nebylo možné, aby před ní pokaždé utekla.

Byla z toho celého spíš ale zklamaná než naštvaná, zklamaná z táty, že je nejspíš tak moc zaslepený a že si podle všeho myslí, že by to teď mohlo vyjít, jako kdyby se přesný opak nikdy předtím nestal a on se ještě nepoučil, a na náladě Seohyeon se to značně podepisovalo.

Momentálně tak byla na cestě za Yoongim, kterému by měla vysvětlit, proč se mu za celý týden sotva ozvala. Nedávala si moc velké naděje, bylo jí jasné, že to nebude mít lehké, ale co, mohla si za to sama.

"Ty žiješ?"

Byla i docela ráda, že to byl zrovna Taehyung, kdo jí otevřel, protože kdyby ji měl hned mezi dveřmi přivítat Yoongiho nic neříkající výraz, asi by ztratila i ty poslední zbytky odhodlání.

"Snažím se," odpověděla. "Je tu Yoongi? Psala jsem mu, že přijdu, ale neodpověděl."

"Jo, je doma, nejspíš ale bude dělat drahoty," pousmál se Taehyung, načež Seohyeon pustil dovnitř.

"S tím tak trochu počítám," přiznala. Nebylo to tak, že by ho úplně ignorovala, ale jejich konverzace byly poměrně strohé a ona ze sebe fakt nemohla dostat víc než pár vět. Byla naštvaná sama na sebe, že se prostě nedokázala sebrat a nechala její špatné rozpoložení konat.

"Vypadáš unaveně," poznamenal Taehyung.

"Jo?" zamumlala, přičemž mu ale nehodlala nic vysvětlovat, jelikož za ním fakt nepřišla. "Yoongi je u sebe?" zeptala se proto a Taehyung jí v odpověď jen přikývl.

"Yoongi?" zavolala jeho jméno, aby poznal, že je to ona, přičemž zlehka zaťukala na dveře jeho pokoje. A ne, nečekala, že by jí tak rychle otevřel.

"Seohyeon?" V hlase i ve tváři měl překvapení, které se ale hned vzápětí snažil zamaskovat a nasadil ten jeho nic neříkající pohled, kterým se jí snažil dát jasně najevo, že jí nehodlá nic ulehčit.

"Vzpomněla sis na to, že máš přítele?" zeptal se, načež si překřížil ruce na hrudi, jako kdyby to mělo být nějaké jeho obranné gesto.

"Omlouvám se, dobře? Můžu ti to vysvětlit."

"Co když nechci?"

Fajn, tak tohle ale nečekala.

Chtěla mu něco odpovědět, ale snad jako by v tu chvíli ztratila řeč, protože ji vůbec nic nenapadalo, a tak na něj jen mlčky zůstala koukat, zatímco se snažila donutit svou hlavu pracovat.

"Přestaň se na mě takhle dívat," zamumlal však.

Zamračila se.

Jak se na něj jako nemá dívat?

"Ty jsi fakt hrozná." Přivřel oči. Vzápětí ji ale vzal za ruku a jemným zataháním jí naznačil, aby šla k němu dovnitř.

"Yoongi, doopravdy mě to mrzí."

Mlčel.

"O tu školu a tebe vůbec nejde," pokračovala proto dál ve vysvětlování.

"Ne? Tak o co?" zeptal se, přičemž její ruku zase pustil. "Představ si, že si nějak nemůžu pomoct a mám pocit, že přesně kvůli tomu rozhovoru o škole jsi na mě naštvaná."

"Říkám ti, že to s tím nijak nesouvisí," namítla.

"Tak co je do háje špatně? Nebo proč jsi mě celých sedm dní nechtěla ani vidět?"

Seohyeon si povzdechla.

Kdyby jen věděl.

"Chyběl jsi mi," řekla proto a s tím ho bez dalšího přemýšlení objala. A fakt, že jí ono objetí opětoval, ji uklidnil způsobem, který za dané situace ani nezvládala pojmout. Až teprve v ten moment si uvědomila, jak moc něco takového, jeho, potřebovala. "A samozřejmě, že jsem tě chtěla vidět," dodala.

"Taky jsi mi chyběla," přiznal. "Tak proč? Co se děje?"

Byl to dlouhý rozhovor.

Nikdy o tom s nikým nemluvila. Nikdy nikomu neřekla, že jednoho dne si její mamka vzala jen pár svých věcí, ani ne všechny a bez vysvětlení odešla. Seohyeon bylo sedm a ten den, kdy se najednou ocitla bez jednoho z rodičů, si zřetelně pamatuje dodnes. Jako kdyby se to stalo teprve včera. Nikdy se jí pak nedostalo žádného vysvětlení a ví, že se jí ho ani nikdy nedostane. Pokoušela se ptát už několikrát, jasně, že jo, ale vždy bez výsledně. Nejdříve tátu podezřívala, že se jí pravdu pokouší zatajit, no možnost, že ani on doopravdy neví skutečný důvod jejího odchodu, tu taky přece jen byla. 

Každopádně uvědomění si, že její mamka je někde pryč, možná má novou rodinu a ona, stejně jako táta, pro ni ze dne na den přestali existovat, zatímco ona Seohyeon chybí každý den, je hrozný. A teď je u nich doma Hyeomi a před ní tam byla Hyunri a ty vyhlídky do budoucna fakticky nejsou nejlepší a k tomuto závěru jí stačil jeden jediný den ve společnosti tátovy nové vyvolené. 

"Proč jsi mi nikdy nic neřekla?" zněl trochu vyčítavě, ale díval se na ni pohledem, který říkal, že je mu to celé líto.

"Když povím, že mi to nepřišlo tolik důležité, bude to znít hloupě, ale já o tom nikdy s nikým nemluvila, protože jsem ani neměla nikoho, s kým bych o tom mluvit mohla. Navíc, do teď ovlivňovalo to jenom mě, no teď jsi tu ty... Vážně mě to mrzí, ale ten týden byl fakt šílenej a já byla jenom ráda, když jsem se mohla zavřít do svého pokoje a dělat, že neexistuju."

"I tak jsi mi mohla alespoň něco naznačit. Myslel jsem si, že je to moje vina a nevěděl jsem co dělat. Věř, že moje hlava dostala docela zabrat, už mi to nedělej."

"No aspoň jsi měl nějaký podnět k přemýšlení."

"Co tím chceš říct?"

"Že si možná někdy konečně uvědomíš, že je lepší dřív myslet než mluvit."

Yoongi se krátce zasmál. "Jo, to asi jo. Ale není to tak zlý... nebo jo?"

"Vím, že se snažíš," ujistila ho. 

"To nezní moc povzbudivě," zamumlal. 

"Ale mělo. Každopádně... děkuju."

"Za co, prosím tě?"

"Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsem to někomu mohla říct."

Yoongi nad jejími slovy akorát pokroutil hlavou.

"Řekla jsem něco špatně?" nechápala.

"Jak mi můžeš za něco takového děkovat? To ti ještě nedošlo, že ať už bys mi říkala třeba i sebevětší hlouposti, tak bych tě poslouchal? Seohyeon..."

Co mu na to mohla povědět?

Jen se k němu o něco víc přitulila. I ta mikina, co měl na sobě, ji k tomu lákala.

"Už jsem se ti zmínil o tom, že tu dnes zůstáváš?"

"Ne, ale nebudu protestovat."