MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 40

"Neměl jsi sem chodit."

Byly to už čtyři dny od toho, co naposledy mluvila s Yoongim. A jo, pořád z toho byla dost rozhozená. Jedna věc byla ta, že tak trochu měla výčitky, doopravdy se na to snažila dívat z jeho úhlu pohledu a chtěla pochopit, proč se k ní zachoval tak, jak se zachoval. Na druhou stranu zuřila. Nezasloužila si přece, aby s ní takhle mluvil, to fakt ne.

Neměla náladu s někým mluvit a už vůbec to nějak řešit, ale mohla Jungkookovi zabouchnout dveře přímo před nosem?

"No jasně," zamumlal. "Jako kdybys ty pro mě neudělala to samé, když by to bylo opačně."

Na to neměla co namítnout, a tak ho pustila dovnitř.

"Poslal tě Taehyung? Nebo jsi přišel sám od sebe?"

"Nikdo neví, že tady jsem," přiznal. 

"To mě vlastně nepřekvapuje. Ale jestli si myslíš, že s tebou budu něco řešit, jsi na omylu. Není to dobrý nápad, měl bys to vědět i ty."

"Zapomeň teď na to, co se mezi námi stálo a dívej se na mě jako na kamaráda, co tě chce vyslechnout a co ti chce nějak pomoct."

Emoce už s ní tak jako tak házely ze strany na stranu a Jungkookova snaha a upřímnost ji zase o něco víc přiblížila k pomyslnému okraji, u jehož přesáhnutí by ztratila poslední zbytky sil o zachování relativně klidné mysli.

"I tak bys tu neměl být."

"Taehyung mi o všem pověděl." Naprosto ignoroval její poznámku a možná čekal, že to Seohyeon nějak dál rozvede, ale ona k jeho nespokojení mlčela.

Úplně doma stačil Yoongi, který dělal, že okolní svět neexistuje a ani s jedním z nich nijak nekomunikoval a když se ho na něco pokusili zeptat, nebral jejich existenci na vědomí.

Jungkook si frustrovaně povzdechl. "Co se tady stalo?" 

Seohyeon řekla jen tiché pojď a s tím jej začala vést do obývacího pokoje, kam se jí dnes podařilo přemístit z jejího pokoje. Opět měla celý dům jen pro sebe a tentokrát za to byla zatraceně moc ráda.

"Páni," zamumlal Jungkook obdivně. "Tenhle dům mě nejspíš nikdy nepřestane udivovat. Kolik lidí se na ten gauč vejde? Tak deset určitě, ne?"

"Nevím." Pokrčila Seohyeon rameny. "Ale udělej si pohodlí. Dáš si něco?"

Jenom se usmál. 

"Že jsem se ptala, viď?" neodpustila si. "Za chvilku jsem zpátky."

Jungkook a horká čokoláda. Kombinace podobná Seohyeon a grapefruitovému soju.

"Díky," usmál se radostně, když mu předala hrnek s jeho oblíbeným pitím.

"Uvědomuješ si, že je venku asi třicet stupňů?" poznamenala, ale Jungkook nad tím jen pokrčil rameny. 

"Nepřišel jsem sem kvůli tomu, abychom se bavili o počasí." 

"Proč ne? Bylo by to o dost jednodušší téma k rozhovoru."

"Ale co by to vyřešilo?"

"Nic, každopádně... úplně nevím, jestli ta věc, o které chceš mluvit, nějak vyřešit půjde."

"To to bylo až ta zlé?" zamračil se.

"Upřímně? Nikdy mě nenapadlo, že by na mě mohl být tak... zlý. Měla jsem pocit, že pro něj nic neznamenám. Vím, že byl naštvaný a pořád určitě je, snažila jsem se ho pochopit, ale... stejně to bolelo."

Nakonec pro ni bylo překvapivě lehké se mu svěřit. Moc se jí sice neulevilo, ale přece jen se cítila o trochu lépe. Nechtěla žádnou lítost, nechtěla, aby jí dal Jungkook za pravdu, úplně stačilo, když řekl, že to tak Yoongi určitě nemyslel a že se to nějak vyřeší. 

Bylo jí jasné, že to nějak rozhodně nepředstavuje jejich momentální mlčení, ale nepříjemný rozhovor, na který zatím nebyla připravena. A Yoongi podle všeho taky ne. Ani jednou se jí za tu dobu neozval a upřímně... Seohyeon nechtěla, aby to dělal, a proto i z její strany nepřicházely žádné snahy o komunikaci. Nebylo to úplně ideální řešení, ale oba dva nejspíš potřebovali nějaký ten čas na to, aby si utřídili myšlenky.

"Ať už řekl cokoli, můžu ti akorát s naprostým klidem povědět, že Yoongimu lhostejná fakt nejsi. Nad něčím takovým ani nepřemýšlej."

"Myslíš, že přeháním?" 

"Ne. Chápu, že v Yoongim je těžké se vyznat, ale to, že tě má rád, je nezpochybnitelný."

Seohyeon si toho byla vědoma. Yoongi tyhle věci neuměl říkat nahlas a ani ona v tom nebyla zrovna nejlepší, proto jeden na druhého nijak netlačili a tak nějak se chápali. Pořád to ale nemění nic na tom, že to, co jí řekl, ji přimělo cítit se nedůležitě.

"Co bych teď měla dělat?" Jo, nacházela se ve zcela zoufalém stádiu, kdy se ptala na radu ohledně jejího vztahu šestnáctiletého kluka, který ji před pár dny líbal.

"Dej tomu čas. Mám za to, že ani ty s ním teď nechceš mluvit. On se ozve."

"Vyhodila jsem ho odsud."

"Mhh, i tak se ozve. Myslím. Akorát si uvědomuje, že to podělal, bude mu to asi chvíli trvat. Ale vždycky ten první krok můžeš udělat ty."

"Jo, to jo," uznala. Nejspíš by to dost usnadnilo čekání na to, než by se Yoongi odhodlal.

"I tak by si zasloužil trochu vytrestat," dodal však Jungkook. "Možná se konečně poučí."

"Ne, měl právo se naštvat, jednala jsem za jeho zády."

"To sice jo, ale neměl právo se k tobě takhle chovat a říct ti všechny ty věci."

"Díky, Kookie."

"Tak... už jsi mi dlouho neřekla," zamumlal a Seohyeon nad jeho červenými tvářemi pokroutila hlavou.

"Měl bys nějak zapracovat na tom tvém červenání, takhle si žádnou holku nenajdeš."

"Taky že žádnou nechci." Zamračil se.

"Jasně."

"Zmlkni."

"Hej!"

"Baví tě si ze mě utahovat?" Zatvářil se ublíženě. "To od tebe není fér."

Seohyeon se v tu chvíli zvedla a beze slov odešla do kuchyně, kde z lednice vytáhla dvě plechovky piva, načež se zase hned vrátila.

Jungkook ji s překvapením sledoval.

"Ber to jako omluvu a taky jako díky za tvou návštěvu. Musím říct, že se ti podařilo mi zlepšit náladu."

"My dva bychom spolu asi neměli pít," poznamenal, ale stejně už si od ní to jedno pivo bral.

"Po jednom pivu se svět nezboří."

"Dobře, ale jenom jedno."

"Jenom jedno."