MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 35

"Přemýšlela jsem," načala, načež jí Yoongi okamžitě s tichým ach ne skočil do řeči.

Moc často si nevolali, ale Seohyeon mu prostě musela sdělit svůj nápad a vysvětlovat to přes zprávy by bylo zbytečně moc zdlouhavé a složité.

"Hele!" ohradila se hned. "Je to dobrý nápad," bránila se.

"Proč si tím nejsem vůbec jistý?" 

"Neměl bys mi náhodou důvěřovat?"

"A to je jako nějaké nepsané pravidlo vztahu?"

"I tak se to dá říct."

"Tak teda ven s tím tvým úžasným nápadem."

"Fajn. Víš, jak jsme se bavili o vysoký a celkově o všem?"

"Mhh, a co?" 

"Nechápu, že mě to nenapadlo dřív a že to vlastně nenapadlo ani tebe, když ten chytřejší z nás jsi ty."

"Díky?" zamumlal váhavě. "Ale pořád nechápu, o co jde."

"Přemýšlel jsi o stipendiu? Jsem si jistá, že bys ho mohl dostat."

"Ani náhodou," řekl Yoongi rázně, až to Seohyeon překvapilo.

"Proč ne?" nechápala.

"Dostat stipendium není lehký, i když máš dobrý výsledky."

"Není to právě o dobrých výsledcích?" namítla.

"Jo, ale vždycky je někdo lepší než ty. A když je někdo lepší, tak to stipendium dostane a on taky pak ti, co jsou na tom stejně. Musíš se vejít do průměru těch nejlepších. Proto to není tak jednoduchý, jak to zní."

"Proč to vzdáváš už předem?"

"Seohyeon, je od tebe fakt milý, že jsi nad tím přemýšlela a pokoušela jsi se něco vymyslet, ale nemá to cenu. Zbytečně se tím nezatěžuje, jasný?"

"Není to zbytečný." Seohyeon se ale nehodlala vzdát tak brzo. 

"Je to zbytečný." Jenže se nehodlal vzdát ani Yoongi.

"Proč to nechceš alespoň zkusit?"

"Seohyeon, já se o tom víc bavit nebudu. Navíc... musím končit. Ozvu se později."

Nestihla se s ním ani rozloučit, ale moc dobře věděla, že zbaběle zdrhl. A jo, byla tak trochu naštvaná. Možná i trochu víc a i když se snažila, tak jeho postoj nechápala. Vždyť sám řekl, že by na vysokou školu klidně šel, kdyby to bylo možné. Samozřejmě, že si uvědomovala, že to není levná záležitost, ale byla přesvědčena, že on by to stipendium dostat mohl.

"Seohyeon!"

Podivila se nad tím, že na ni táta takhle pokřikoval. Doposud ani nevěděla, že je doma. Vrátil se sice včera, ale jako každé jiné ráno odešel do firmy a měl se vrátit večer. Teď byly čtyři hodiny a on už byl doma.

Nemohla se tak zbavit nepříjemného pocitu, který se jí usadil na hrudníku.

Rozhodně za tátou proto nijak nespěchala, její krok byl pomalý a když došla do obývacího pokoje, potvrdily se všechny její neblahé domněnky.

Nemusel jí nic říkat, nemusela se na nic ptát, chápala, o co jde a k jejímu vlastnímu naštvaní se nemohla ubránit slzám, které se pokoušely dostat pryč z jejích očí.

"Rád bych ti představil Hyeomi. Hyeomi, tohle je má dcera, Seohyeon."

Seohyeon nakonec byla ráda, že díky očím plných slz skoro nic neviděla.