MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 16

S naprosto nicneříkajícím výrazem opouštěla kabinet matematiky.

Stále to ještě nedokázala zcela zpracovat. Nebo... spíš jí to jen nedocházelo.

Je to vůbec možné?

"Seohyeon."

"Co tu děláš?" zeptala se, jakmile si všimla Yoongiho stojícího jí najednou v cestě.

"Čekám na tebe?" Pozdvihl obočí.

"Proč? Nenašel jsi žádnou oběť, kterou bys mohl potěšit svou společností, a tak to zase zbylo na mě? Ne díky, nemám zájem."

"Fakt mě to mrzí, nechtěl jsem, aby se tě to takhle dotklo. Jen jsem byl naštvaný, protože jsme měli nějakou dohodu a ty ses na to vykašlala."

"Mně je jasný, že jsi to ve skutečnosti tak nemyslel, ale sakra, Yoongi, někdy to vážně přeháníš. Mohla bych si pomalu začít psát seznam..."

"Omlouvám se, jo? Budu se snažit, přísahám. Odpustíš mi?" A s tím k ní nastavil ruce s kelímkem, v němž byla káva. "Je tohle dostatečný projev snahy, nebo se budu muset snažit ještě víc?"

"Přijde na to," řekla a kávu si od něj vzala, načež ji hned vzápětí ochutnala.

"Pamatuješ si, jakou kávu mám ráda?" pronesla. "Působivý."

"Takže?" optal se netrpělivě a Seohyeon se pousmála.

"Jsme v pohodě."

Na Yoongim bylo poznat, že se mu viditelně ulevilo, ale ještě tu byla jedna věc, díky níž nemohl být v klidu.

"Jak jsi dopadla?" zeptal se a kývl směrem ke dveřím kabinetu matematiky.

"Počkej, co děláš?" optal se hned, jakmile zničehonic položila kelímek s onou kávou na zem. "Seohyeon?"

Nebyl schopný slova, když jej najednou objala a podle toho, jak se v prvním momentě nemohl nadechnout, k tomu vynaložila veškerou svou sílu, jejíž množství ve výsledku bylo akorát úsměvné.

"Mám to brát jako, že je všechno v pořádku?"

Seohyeon nic neřekla, jen pokývala souhlasně hlavou.

"Tak to jsem rád," řekl Yoongi a s těmito slovy ji nakonec taky objal.

***

"Vy jste se usmířili?" Bylo až podivné, jak moc byl Taehyung nadšený, když Yoongi přišel domů v doprovodu Seohyeon.

"Proč se zajímáš?" Zamračil se Yoongi.

"No... to je snad jasný."

"Není."

Seohyeon si povzdechla.

"Všechno je v pohodě. Ráda tě vidím, Tae."

"Já tebe taky," zazubil se a rozešel se k ní s úmyslem ji přivítat, když mu do cesty v tu chvíli jakoby nic vešel Yoongi, zatímco Seohyeon držel za paži a vedl ji za sebou do útrob bytu.

"Kde je Jungkook?" zeptal se Yoongi vzápětí.

"Vím já?"

"Měl bys. Nemá už mít náhodou po škole? Kde zase je?"

"Nejspíš se před tebou někde schovává," neodpustil si Taehyung. "Poslední dny s tebou byly fakt nesnesitelné. Jednou jsi ho dokonce rozbrečel, jestli si teda pamatuješ."

"Cože?" vložila se do jejich rozhovoru Seohyeon. "Yoongi?"

"Nic takového si nevybavuju," snažil se to samozřejmě zamést pod koberec, no Seohyeon mu na to rozhodně neskončila.

"Stejně tak jako to, že jsi mě-."

"Promiň, Taehyungu, ale ani jednoho z nás nezajímá, co chceš říct," skočil mu Yoongi do řeči.

"Ale ne, mě to zajímá," namítla Seohyeon, ale to už ji Yoongi zase vedl pryč bez ohledu na to, jakým způsobem ji za sebou táhl, jelikož bylo očividné, že se jí příliš nechtělo.

"Ne, nezajímá," řekl však Yoongi nekompromisně.

"Proběhlo tu domácí násilí!" zavolal ještě za nimi Taehyung a Seohyeon jen zůstávala v údivu.

Je opravdu možné, že oni tři jsou schopni spolu nějakým způsobem žít v jednom bytě, aniž by se vážně jednomu z nich nic nestalo?

"Domácí násilí?" zeptala se Seohyeon, když se ocitli v jeho pokoji, doufající, že teď, když u toho Taehyung není a nemůže do toho nijak vstupovat, bude ochotný jí to nějak vysvětlit.

"Přehání." Mávl Yoongi rukou.

"Proč by to dělal?"

"Abys ho litovala a na mě se vykašlala. Rozhodně není tak nevinný, jak se snaží tvářit, že je. Ještě sis nevšimla? No tak. Navíc, když už jsme u toho... ty si s ním píšeš? S ním? Vážně, Seohyeon, jak jsi mohla."

"Myslíš vyměnit ho za tebe? Úplně jednoduše. Tae je totiž mnohem milejší než ty, navíc konverzace s tebou jsou vyčerpávající, ale s ním-."

"Nechci slyšet víc," přerušil ji.

"Tak jsi se neměl ptát," namítla Seohyeon. "Nemluvě o tom, že jsme se opět začali dohadovat. Jak dlouho nám to vůbec vydrželo? Půl hodiny?"

"A je to naše vina? Nebýt Taehyunga..." Yoongi si povzdechl. "Z nějakého důvodu mě neskutečně irituje."

"Mhh, čímpak to asi bude?"

"Nedělej si naděje," uzemnil ji Yoongi, ale Seohyeon na to reagovala s úsměvem.

"Já? Yoongi, mluv za sebe. Ale jasně, všechny ty tvé narážky jsou pro tvé vlastní pobavení."

"Samozřejmě. Ani si nedovedeš představit, jak srandovně se tváříš kdykoli začnu."

"Máš z toho hodně dobrej pocit, co?" Pokroutila hlavou. "Je fajn to vědět, takže díky za informaci."

"Netvař se kvůli tomu tak nešťastně. Radši mi pověz o tom testu z matiky? Měla jsi aspoň polovinu dobře?"

"Jo, dopadlo to mnohem lépe, než jsem očekávala. I tak jsem ale řekla, že chci do jiné skupiny na matiku. Už se nebudu řadit mezi studenty první třídy, ale mezi obyčejné smrtelníky."

"Myslím, že ses rozhodla dobře. Asi to pro tebe bylo stresující."

"Jak se to vezme." Pokrčila rameny. "Víceméně mi to po nějaké době začalo být jedno. Beztak jsem na těch hodinách skoro nic nedělala. Postupně mi to začalo být jedno."

"Stejně to nechápu. Vždyť si to podle všeho chtěla."

"To jo, ale nevím, co se tak najednou změnilo," přiznala. "Nepřemýšlím nad tím, nemá to cenu. Cvaklo by mi, kdybych měla všechno takhle rozebírat."

"Asi máš pravdu. Každopádně... někdy je toho najednou tolik, že ty nevíš, co řešit dřív a pak... přestaneš zvládat tyhle běžné věci a nemáš ani chuť se o to snažit, tvoje hlava je zaměstnaná jen samými problémy. Proto se už po několikáté zeptám, je všechno v pohodě?"

"Sakra, tohle mě teda pěkně děsí," přiznala Seohyeon.

"Myslím to vážně." Zamračil se Yoongi.

"No právě."

"Čeho se bojíš?"

Čeho?

Měla pocit, že ničeho. Jen prostě není zvyklá na to, aby s někým sdílela své pocity a myšlenky. Ne s Yoongim. Všechno zvládala vždycky sama, tak proč by neměla teď? S ohledem na to, že se nic neděje. Tak ale proč se jí Yoongi snaží podsunout domněnku, že ano?

"Nemůžeme se spíš zase hádat?"

Yoongi se zasmál. "Přiznej, potajmu to zbožňuješ."

"Ne."

"Prohrála bys ale."

"Neopovažuj se mě podceňovat."