MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 31

Lhát bylo překvapivě jednoduché.

Taehyung bez pochyb přijal její historku o tom, že se o Jungkooka postarala, protože mu nebylo dobře, zatímco psala Taehyungovi poplašné zprávy, když byl v práci. Vzhledem k tomu, že se víc nevyptával, Seohyeon nabyla dojmu, že není ani co víc by měla vysvětlovat. Dokonce ani Yoongimu nepřišlo divné, že u nich už týden nebyla. V podstatě tak šlo všechno podle jejích představ.

Jenže.

"Do háje," zamumlala poté, co zkontrolovala čas na mobilu. "Nestihnu metro domů, mám dva přestupy."

"A v čem je problém? Můžeš být u nás. Navíc, nemáš tátu doma, takže je to jedno, ne?"

Měl pravdu. A jinou možnost neměla, pokud nechtěla jít pěšky a to takhle pozdě doopravdy nehodlala.

"Dobře, ale jsem unavená. Půjdeme spát, mhh?"

"A co jiného bys chtěla dělat?"

"To ty jsi posledně mluvil asi do dvou hodin ráno," vrátila mu bez váhání jeho poznámku.

"Nejspíš jsem měl sdílnou chvilku."

"Spíš dvě sdílné hodiny," opravila ho.

"Na podrobnosti se nikdo neptá, tak proč je sem taháš?"

Seohyeon se zasmála. "Klid prosím tě. Nebo se chceš zase hádat?"

Yoongi pokroutil hlavou. 

"Tak se snaž být alespoň trochu milý."

"Kdybys jen věděla," zamumlal Yoongi.

"Ale vím. Doslova se přemáháš. Ale já si toho cením."

Vrátili se pozdě, takže Taehyung i Jungkook byli zalezlí u sebe v pokoji a Seohyeon... to ocenila. Byla trochu nervózní, ale zařekla se, že bude mít věci pod kontrolou, že prostě za žádnou cenu nedovolí, aby se provalilo to, co se stalo. O sobě byla přesvědčená, ale bohužel jí nenapadlo, že Jungkook to bude tak špatně snášet.

Probudila se samozřejmě dřív než Yoongi a po chvilce převalování se rozhodla vstát. Pokud byl někdo skutečné ranní ptáče, pak to byl Taehyung, který byl společně s ní jako jediný vzhůru.

"Ty vážně každý den vstáváš v sedm hodin?" zeptala se nechápavě, protože pro ni před osmou svět neexistoval.

"Sám tomu nerozumím," přiznal. 

"Podle mě musíš být ten nejoblíbenější člen téhle domácnosti, když děláš snídani pro všechny."

"Kéž by," zamumlal. "Protože takhle to bohužel nefunguje. Jungkook i Yoongi jsou hrozně nevděčný."

"Tomu bych i věřila, každopádně nemůžeš popřít fakt, že Jungkook tady je ten největší otloukánek."

"Je jeho chyba, že nám to dovolí." Pokrčil Taehyung rameny. 

Netrvalo dlouho a objevil se i Jungkook. Seohyeon taky tak trochu doufala, že si třeba nic moc pamatovat nebude, což by bylo úplně nejlepší, ale přesvědčila se o opaku, jakmile při pohledu na ni jako na povel zčervenal.

"B-budu hned zpátky," zamumlal vzápětí a bez dalších slov zase rozešel zpět do svého pokoje.

Tak to bylo hodně rychlý...

Taehyung na to nejdřív nic neřekl, nijak to nekomentoval, ale nakonec přece jen nevydržel mlčet.

"Stalo se něco?"

"Co by se mělo stát?"

"Něco, co by vysvětlilo, proč teď odsud Jungkook doslova utekl."

"A jak já bych to měla vědět?" Zamračila se. "Bude lepší, když se zeptáš jeho."

"Na nic se ho ptám nemusím." Pousmál se Taehyung. 

Seohyeon si jen tak tak udržela klidnou tvář.

Že by mu Jungkook doopravdy něco řekl? Logicky by to i dávalo smysl, Taehyung je pro něj nejbližší člověk, kterého má, ale že by mu řekl o tom, že opilý políbil holku jejich společného kamaráda?

"A proč se tedy ptáš mě? Nemám nic, co bych ti řekla."

"Dobře." Pokrčil Taehyung rameny. "Nebudu se do toho motat, ale jak jsi mohla vidět..."

"A co mám jako dělat?" 

Vážně... co má dělat?

"Promluv si s ním."

Seohyeon si uvědomovala, že to pravděpodobně bude nevyhnutelné, ale nějak na to nebyla připravena. Nebylo to nic, co by běžně řešila, samozřejmě, ale sakra, ona neumí řešit ani běžné problémy, natož potom tohle. 

Rozhodla se proto nijak moc nezdržovat a vrátila se zpět za Yoongim, aby se mohl Jungkook v klidu najíst, protože podle všeho čekal na moment, až Seohyeon z kuchyně odejde.

"Jak můžeš tak dlouho spát?" zamumlala.

"Já nespím," odpověděl jí však Yoongi k jejímu překvapení. "Relaxuju, užívám si pohodlí své postele a je jen tvoje smůla, že už jsi vstala."

"No, je fakt, že o nic nepřicházíš."

"Maximálně o snídani. Nechceš mi něco donést?"

"Kdybys aspoň řekl prosím." Protočila očima.

"No tak když jinak nedáš. Prosím."

"Ne."

Za žádnou cenu se tam teď nevrátí.

"Tss. Ty teda víš jak být milá."

"Samozřejmě. Učím se od toho nejlepšího."

Ušklíbl se. "Tím mi chceš tedy naznačit, že mám vstát, protože bys mě jinak bez problému nechala o hladu?"

"Asi tak nějak."

"Každé ráno děkuju za Taehyungovu existenci. Bez jeho snídaní by byl život dost náročný."

"Řekni mu to a zítra máš od něj snídani až do postele."

"Mhh, to nezní vůbec špatně."

Yoongimu ještě nějakou dobu trvalo, než byl schopný vstát a Seohyeon si stejně říkala, že už se jenom rozloučí a půjde domů. Neměla žádný důvod, proč by měla dál zůstávat a tak nějak tušila, že odejít bude to nejlepší.

"Ty už odcházíš?" podivil se Taehyung. Díval se na ni trochu vyčítavě, ale co čekal? Že za Jungkookem půjde hned? Za Jungkookem, který byl podle všeho stále ve svém pokoji. Jo, rozhodně by to nebylo nijak divné, kdyby se tam teď jen tak vydala...

V odpověď tak jen přikývla.

Rozloučila se pak s Yoongim, no Taehyung jí byl v její cestě ke dveřím v patách.

"Chceš mi snad ještě něco?" zeptala se proto.

"Budeš to řešit, že jo?" 

"Řekni mi, jak dlouho jsi o tom celém věděl," uhodila na něj.

"To není vůbec podstatný," namítla však. "Nebudu ti nic vyčítat, protože by to nebylo fér, ale... nenechej ho takhle, prosím. Je mu jen šestnáct, nejspíš je stejně jen zmatenej."

"No, hádám, že v to doufáme oba dva."