MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 21

Nečekala, že po tom málu, co včera s Jungkookem vypila, jí druhého dne nebude zrovna nejlépe, ale ochucenému soju se prostě nedá věřit.

V prvním momentě byla přesvědčena, že je pěkně u sebe doma a ve své posteli, ale jakmile si všimla jiné barvy povlečení, zbystřila.

"Do háje," zamumlala, když rozpoznala Yoongiho pokoj. 

Ona se včera nevrátila domů? Proč si to nepamatuje? Jediné, co si vybavovala, bylo, že jim dveře otevřel Taehyung a řekl, že máte jediné štěstí, že jsem to já, protože Yoongi by vás nechal oba dva na chodbě.

Tak proč je v Yoongiho posteli?

Vzápětí se nemohla zbavit dojmu, že už tak jejich špatná situace, se po tomhle ještě zhorší. Už třeba jen kvůli Jungkookovi, Yoongi a ani Taehyung jistě nebudou nadšení, že mu dovolila pít v takovém množství. 

"Dobré ráno. Pospala sis docela dost dlouho."

Chvilku jen na Yoongiho zmateně hleděla, no nakonec se rozhodla raději mlčet. Neměla mu co povědět a taky... poslední dny spolu vůbec nekomunikovali. Jednoduše to bylo dost nepříjemné setkání. 

"Najednou mlčíš? Zajímavé."

"Nech toho, prosím. Je Jungkook v pohodě?"

"Jungkook? Nevím a je mi to upřímně jedno."

Seohyeon bylo jasné, že opět není v dobré náladě, ale tentokrát to snad bylo horší než kdykoli jindy. Proto nemělo žádný smysl, aby zůstávala a pokoušela se s ním mluvit. 

"Kam jako jdeš? Měli bychom si promluvit. Ne. My si musíme promluvit."

"Ne, nemusíme. Nikdy to k ničemu nevede. A já s tebou nechci nic řešit, ne když jsi v takové náladě. Mimo jiné, co tak najednou? Docela úspěšně jsme se teď ignorovali, takže bychom v tom mohli pokračovat."

"Chyběla jsi mi."

Seohyeon to nejdřív ani nepostřehla, prostě si brala svoje věci s úmyslem odejít, ale pak jí to došlo.

"Co jsi to řekl?"

"Že jsi mi chyběla. A jestli teď odejdeš, tak mi budeš chybět i dál."

Seohyeon jaksi nemohla uvěřit svým uším. 

"Co to na mě zase zkoušíš?" zamumlala. "Naposledy, co jsme spolu mluvili-."

"Na to kašli, proboha!" skočil jí do řeči. "Jen jsem chtěl, abys nad tím vším popřemýšlela a ne, abys dělala, že neexistuju."

"Tak promiň, ale pro mě to znamenalo přesný opak. Vyjádřil ses docela jasně."

"Seohyeon..."

Povzdechla si. "Dobře," uznala. "Upřímně se omlouvám, protože ať už si o tom myslíš cokoli, mrzí mě to. Nemám ráda, když se někdo snaží hrabat v mém soukromí a nerespektuje to, že některé věci jsou až příliš osobní na to, aby byly sdíleny. Jo, někdy mi přijde, že můj jediný kamarád jsi ty, což je dost smutný, ale nic to nemění na mém postoji."

Yoongi ji nějakou dobu jen mlčky sledoval a Seohyeon to bylo každou další minutou ticha nepříjemnější čím dál tím víc.

"Proč na mě jenom zíráš?"

"A co jiného bych měl dělat? Jsem si jistý, že když bych k tobě udělal byť jen jeden krok, couvneš."

Měl pravdu, ale kdo tady mluvil o fyzické stránce? Stačilo by, kdyby jen něco řekl.

"Seohyeon, já naprosto rozumím tomu, proč se pořád snažíš si držet takový odstup, ale já už nevím, jak jinak ti mám dát najevo, že... že mi můžeš věřit."

"Můžu?"

"Samozřejmě, že můžeš."

"Já si to ale úplně nemyslím," řekla upřímně a Yoongi nemohl skrýt svou frustraci.

"Stejně jako já, i ty máš své problémy. Nemá cenu si něco namlouvat, oba dva jsme tak nějak v háji. Ale důvěra by měla být vzájemná. A já se rozhodně nehodlám svěřit osobě, která není schopná udělat to samé. A to ty nejsi. Ty sám nejsi schopný toho, co tu po mně žádáš." S tím se pak dala znovu do pohybu, pobírající zbytek svých věcí a mířící ke dveřím Yoongiho pokoje.

"Seo-."

"K ničemu to nevede," skočila mu do řeči. "Ne teď. Děkuju, že jste mě tu přes noc nechali a... už se to nebude opakovat, slibuju."

"Když ne teď, tak kdy jindy? Bude to to samé pořád dokola," snažil se jí ještě přesvědčit, ale Seohyeon byla odhodlaná odejít.

"Nechoď, prosím." Byla akorát u dveří, když se do nich Yoongi zničehonic zapřel rukou, a zabránil ji tak v tom, aby je otevřela. "Jsi hrozně bledá. Musí ti být špatně," dodal.

"To teda je," zamumlala nespokojeně. Navíc... ta žízeň.

"Slibuju, že na tebe nebudu nijak tlačit, jen mě nech se o tebe postarat. Až se budeš cítit líp, samozřejmě budeš moct odejít."

Seohyeon opravdu nevěděla, jak reagovat zničehonic na tak starostlivé chování, protože Yoongi, na něhož byla zvyklá, se tímhle způsobem vůči druhým běžně neprojevoval.

"Bude mi stačit sklenice vody," požádala nakonec, načež jen přikývl a na malou chvíli ji nechal v jeho pokoji samotnou. Času o samotě však nebylo dostatek k tomu, aby si alespoň trochu srovnala myšlenky. Yoongi byl během minuty zpátky a Seohyeon se akorát bála, že dojde k dalšímu nepříjemnému rozhovoru nebo k snad pokračování toho předchozího.

"Ptala ses na Jungkooka," začal však, když jí podával vodu. 

"Je v pohodě?"

"Zaslouženě zvrací," odpověděl.

"Hej..." Pokroutila hlavou.

"No co?" Pokrčil Yoongi rameny. "Nemá pít, když to neumí. On teda vlastně nemá pít vůbec, což jsem marně doufal, že si uvědomuješ."

"Byl ve stresu."

"Proč?" Zamračil se.

"Zeptej se raději jeho."

"On se mnou o těchhle věcech nemluví."

"Proč asi," neodpustila si Seohyeon.

"Děláš, jako kdybych byl ten nejhorší ze všech."

"To jsi řekl ty."

Na to už Yoongi nijak neodpověděl, a tak se rozhodla konečně napít, protože jo, ta žízeň už byla na hraně snesitelnosti. To však nečekala, co přijde.

"Seohyeon?"

"Mhh?"

"Myslíš, že my dva budeme mít někdy šanci?"