MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 26

"Chceš mi říct, že tohle je barák pro jednu rodinu?"

Seohyeon tenhle nebo podobný dotaz tak nějak čekala. Nikoho si domů v podstatě nezvala, vlastně neměla pořádně ani koho si zvát, ale reakce v podobě překvapení nebyla nikdy výjimkou.

"Ne, to fakt nechci," přiznala. "Víc jak polovina místností je nevyužitých. Pro dva lidi je to prostě zbytečně velký."

"Dva?" podivil se Yoongi.

"Já a táta," odpověděla. Musela uznat, že nezmínit Hyunri bylo zvláštní, ale na druhou stanu ani tak necítila žádné výčitky. "Tak pojď. A dávej bacha, ať se neztratíš."

"Haha, vtipné." Protočil očima. "Ale fajn, je mi jasný, že bys nebyla ochotná mě tady hledat." A s tím ji chytl za ruku. 

"Co to děláš?" Seohyeon si na to prostě nemohla zvyknout a nejspíš si ještě nějakou dobu ani nebude schopná zvyknout. Ona v tomhle ohledu byla o něco víc rezervovanější, Yoongimu to bylo jedno a dělal přesně to, co ho v daný moment napadlo.

"Ještě předstírej, že by sis snad chtěla stěžovat. To na mě nezkoušej. Kde, že je tvůj pokoj?"

"Hele nejsi trochu moc hrr?"

"Já?" Pousmál se. "Vůbec."

I přestože byl pokoj Seohyeon jako každý jiný, tak za Yoongiho výraz možná mohla jen čirá zvědavost.

"Nečekal jsem, že budeš mít tolik knih," přiznal a se zájmem sledoval její knihovnu. 

"Už moc nečtu, prakticky vůbec," řekla však, přičemž se pousmála nad tím, jak kdysi byla schopná za měsíc přečíst několik knih a pak to, ani neví jak, nějak upadlo v zapomnění a od doby, co otevřela knihu, už uběhl nějaký ten pátek.

"A ty kaktusy? Vážně jich máš... patnáct?"

"Jsou nenáročný. Navíc, jeden z nich je umělý."

"No, já bych si netroufl ani na umělou kytku. Každopádně jak tam vidím, i pro tebe je postel tím nejoblíbenějším místem."

Je fakt, že byla největším kusem nábytku v jejím pokoji, plná malých polštářků, neustlané peřiny s dekou na vrchu, jedním plyšákem a notebookem někde ztraceným mezi tím vším.

Seohyeon nestihla ani nic namítnout a Yoongi už okupoval její postel.

"Mhh, skvělá matrace. Je poznat, že máš vkus."

"Hele, kdo ti to vůbec dovolil? Zvedej se."

"Ani mě nehne. Nechceš se spíš přidat?"

Seohyeon na něj zůstala mlčky hledět.

Co může dělat?

"No co? Neříkej, že fakt nechceš."

Ne, nemůže dělat nejspíš vůbec nic.

"Samozřejmě respektuju, že je to tvoje postel, a tak ti nechám klidně i víc místa."

"Jak velkorysé," zamumlala, když se Yoongi zvedl do sedu a posunul se trochu ke straně.

"Přestaň dělat drahoty."

"Žádné nedělám," namítla. "Jen se snažím upozornit na to, že existují nějaké hranice."

"Dělám snad něco špatného?"

Seohyeon si povzdechla. "Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. To tvoje věčné provokování je vyčerpávající."

"Dobře. Tak já to zkusím znovu."

"Radši ne." Zasmála se Seohyeon, načež se k němu přidala. "Bojím se, co bys byl ještě schopný říct."

"Je docela smutný, jaké rozdíly můžou mezi lidmi být," poznamenal Yoongi po chvilce.

"Ničí život není dokonalý," namítla Seohyeon. "A upřímně, tady skoro nic nefunguje. Asi ještě před třemi hodinami odsud odcházela teď už táty bývalá přítelkyně s tím, že je to vlastně moje vina, ale taky vím, že za pár dní se tu objeví další a nevěřím tomu, že by se mohlo něco změnit k lepšímu, opakuje se to pořád dokola."

"A je to tvoje vina?"

"Nejspíš jo? Ne, úplně, ale... nemůžu popírat to, že na tom nemám svůj podíl."

Ať si je její táta s kýmkoli, i kdyby to měla být žena o několik let mladší, ale to, co se tu s Hyunri odehrávalo, nebylo nic, co by splňovalo ideály šťastné rodinky. Je pravdou, že Seohyeon nejspíš nikdy nebude spokojená s tím, koho si její táta vybere, ale pokud to bude možné, pokud to fakt bude možné, protože v případě s Hyunri to nešlo, bude jeho rozhodnutí respektovat. Ale v hloubi duše si byla jistá tím, že ani on se nesmířil s tím, jak od nich máma odešla a nejspíš se s tím nesmíří nikdy. Ani jeden z nich. 

"Je to moc složité," dodala.

"Chápu. I na první pohled hlouposti ti můžou dát pěkně zabrat. Já jsem třeba rodiče už několik let neviděl. Asi je už ani neuvidím, kdo ví, ale ve výsledku ti stejně nezbývá nic jiného, než se s tím nějak srovnat."

"Co se stalo?"

Bylo poznat, že Yoongi nejspíš hledal ta správná slova, a tak mu Seohyeon dala čas.

"Ptám se sám sebe, jestli bys to vůbec měla vědět, ale... jo, stejně bych ti to tak jako tak jednou řekl. A to přece i chceme, ne? Pokusit se být upřímní."

"Jestli se na to necítíš, tak to dělat nemusíš. Nebudu tě do toho nutit."

"Nikdo to neví, v tom je ta potíž. Ještě jsem to nikomu neřekl."

"To nevadí. Nemusíš mi teď a tady říkat vůbec nic. Všechno chce svůj čas a jak na tebe koukám... ještě ho trochu potřebuješ. Dobře?"

"Nikdy bych nevěřil, že zrovna já budu schopný něco takového vyslovit, no... jsem fakt rád, že tě mám."