MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 1

Blížil se konec hodiny matematiky a její pohled stále beze změny spočíval na opraveném testu a především na jeho výsledném hodnocení.

Každou chvilkou se jí chtělo brečet. Může se prostě snažit jak jen chce, ale pokaždé to bude naprosto k ničemu. Lepší známku jak čtyřku, a to ještě s hodně velkým štěstím, jednoduše nedostane, i kdyby ze sebe sedřela kůži.

Nemohla se tak zbavit pocitu, že mezi všemi těmi lidmi okolo ve třídě byla tím největším hlupákem ona. Zatímco oni dosahovali skoro těch sto vytoužených procent, ona byla někde daleko za nimi. Vlastně ani nechápala, jak se k nim vůbec mohla nakonec dostat. Jak se mohla dostat do pokročilé skupiny pro matematiky, když dělala tak banální chyby.

"Seohyeon?"

Ani nepostřehla, že už je konec hodiny. Bezduše tak pohlédla na svého učitele a čekala. Židli, co patřila k lavici před ní, si otočil a k dívce se posadil čelem.

"Doufám, že víš, že nic z toho ti nedělám naschvál. Rozhodně není v mém zájmu, aby jsi propadla."

"No, momentálně téměř propadám, takže je to asi jedno." Pokrčila rameny.

"Tak poslouchej. Nevím, co se s tebou děje, ale za to vím, že testy do této skupiny jsi složila na devadesát šest procent, takže ti říkám ne, ty nepropadneš. Něco takového v mé třídě nedovolím."

Jeho jednání bylo úsměvné.

A Seohyeon měla opravdu co dělat, aby se nahlas nerozesmála.

Učitel, co teprve nedávno sám dostudoval a je stále ještě plný nezničených ideálů a to na příklad těch, že svou prací zachrání lidskou civilizaci a nakonec díky němu budou střední školy opouštět jen samí géniové. Ještě není otrávený studenty, jeho nadšení bylo až otravné. A Seohyeon netušila, kde všechny ty iluze mohl brát, když stačí pouze jediný pohled a poznáte, jak moc jsou někteří lidé zkažení.

"Když myslíte," její odpověď byla ledabylá, načež se začala věnovat balení svých věcí. V tomhle rozhovoru nadále pokračovat nechtěla a taky ani nehodlala. Rozhodně na to nemá náladu.

"Zkus se nad tím alespoň zamyslet. A věř, že pro sebe uděláš dobrou věc."

"Snad byste něčemu takovému doopravdy nevěřil."

Zamyslet se nad sebou. Jako by o sobě nepřemýšlela už tak dost. Jako by nepřemýšlela o jejím životě a o tom, co všechno se v něm poslední dny, týdny, děje.

"Nejsi první člověk, kterého učím, Seohyeon."

"Nic takového neříkám. Jenže svět se netočí jenom kolem známek."

Nevěděla, z jakého důvodu mu tady lže. Ano, svět se kolem známek netočí, to opravdu ne. Ale celou hodinu matiky se kvůli té zpropadené pětce a ubohým deseti procentům trápila a věděla, že tomu do večera nebude jinak, pokud se nějakým způsobem nerozptýlí a nezapomene tak na hodiny strávené ve škole. No i kdyby se jí to zázračně povedlo, otec jí to milerád připomene.

"V tom případě je mi líto, jestliže jednáš z nějakého vlastního hloupého popudu."

"Hloupého popudu?" zopakovala po něm.

Co sakra čekala?

S výsledky, které má ona, si o ní ani tenhle učitel nemůže myslet cokoli dobrého. Jak by taky mohl?

"No, myslím, že už bych měla jít."

Neposlouchala to, co se jí snažil říct. Bez jakýchkoli dalších slov se zvedla a co nejrychleji opustila učebnu. A jediným jejím štěstím bylo, že hodinou matematiky její čtvrteční výuka konečně skončila. Jinak by měla jen další problémy, které vskutku nepotřebovala.

Doufala proto, že doma nikdo nebude, a bude proto mít nějaký ten čas na sebe, kdy se aspoň zčásti uklidní, aby pak mohla s čistou hlavou čelit svému tátovi.

Jenže štěstí jí dnes vážně nepřálo a hned v kuchyni, kam si zašla jen pro lahev s vodou, potkala novou otcovu přítelkyni, která se tam promenádovala pouze v jeho košili a v něčem, co zřejmě nazývala spodním prádlem.

"Neumíš se sakra oblíknout? Vážně se tady takhle producírovat nemusíš. Nikdo na tebe není zvědavej."

"Zlatíčko," falešně se na Seohyeon usmála, "tvůj názor mě nezajímá, takže si ho nech pro sebe, ano? Jistě nechceš, abych se u večeře zmínila o tom, jak drzá jsi na mě opět byla, že ne?"

Mluvila k ní jak k malému dítěti. A nestydatě se smála do jejího obličeje a to Seohyeon akorát rozčilovalo o další stupně víc.

"Mně nebudeš vyhrožovat, ty kostnatej zadku." Zatínala ruce v pěsti. Protože tohle by byla skvělá příležitost. Vybít všechnu tu zlost na téhle nádheře.

Jak úžasná představa.

"Seohyeon, jsi tak primitivní." Naoko nešťastně si nad ní povzdechla.

Milenky jejího otce se u nich doma střídaly jako na běžícím páse. Někdy odcházely s křikem, někdy zase s brekem. A někdy s obojím. Vidina velkých peněz za roztažené nohy se jim líbila, ale nikdy netrvalo dlouho, aby poznaly, jak moc je člověk, za nímž šly, složitý. Že vyjít s ním kolikrát není vůbec lehké.

Po těchto slovech k ní dodatečně vztáhla ruku, ale Seohyeon ji obratně chytla za zápěstí, čímž způsobila, že Hyunri vypískla bolestí.

"Já teď odejdu nahoru, do svého pokoje a budeme dělat, že jsme se dneska vůbec neviděly, ano?" Usmívala se na ni Seohyeon, zatímco ona ji propalovala hněvivým pohledem.

"Jasný?" A svůj stisk upevnila, když se jí žádné odpovědi nedostávalo.

"Jasný," odsekla Hyunri a Seohyeon její ruku vítězně pustila.

***

Bylo půl šesté, když ji zavolali k večeři. Neměla sice vůbec hlad a ani chuť, ale nezbývalo jí nic jiného, než jít a najíst se s ostatními, jako kdyby byli jedna velká a šťastná rodinka.

Což samozřejmě nejsou.

Pozdravila se s otcem, načež se posadila ke stolu, na jeho opačný konec. Bylo jí totiž naprosto jasné, co bude následovat a sedět co nejdál od rukou jejího táty bude bezpečnější. Nikdy jí fyzicky neublížil, ale z jeho gest měla respekt snad jako žádný jiný.

Nejdříve bylo téma rozhovoru zaměřeno na Hyunri, ale jelikož ze svého nudného života nemá co nabídnout, protože po celý den nedělá nic jiného než to, že si říká, jak moc je úžasná, tak se veškerá pozornost brzy stočila k Seohyeon.

"Dnes jsi se měla dozvědět výsledku opakovacího testu z matiky, mám pravdu?"

Přikývla.

"Jak jsi tedy dopadla?"

Viděla, jak v rukou pevně svírá sklenici s vodou.

Zhluboka se nadechla.

"Není to dobrý. Mám pětku," odpověděla.

"Pětku," zopakoval po ní až děsivě klidným hlasem.

"Seohyeon, to ale opravdu není dobré," ozvala se Hyunri lítostivým tónem. "Co se stalo?"

Seohyeon mlčela. Nejenže jí bylo špatně z toho, jak falešná ta ženská kousek od ní byla, ale taky se bála jakkoli zareagovat.

Nejistě se podívala na svého otce.

"Odejdi," řekl hned a Seohyeon pouze přikývla, načež se zvedla od stolu. Nedojedenou večeři nechala na stole. Stejně jí už přešla chuť.

"A doufám, že víš, co máš dělat."

Samozřejmě. Teď předpokládá, že se celou noc bude šprtat matiku jako poslušná dceruška, co si chce opravit známku. Ale ne, to se plete. Zaleze si do postele a bude spát. Bude spát tak dlouho, dokud jí nebude líp. Dokud zase nebude mít sílu čelit lidem okolo o ní.