MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 13

"Tak co?" zeptal se Jungkook, jen co Seohyeon vyšla z Yoongiho pokoje.

"Myslím, že je akorát jen příliš líný na to, aby vytáhl paty z domu. Jinak mi přijde stejně příšerný jako kdykoli jindy."

"Já jsem to slyšel!" zavolal Yoongi z pokoje.

"Co se stalo?" Zamračil se Jungkook, načež se k jeho překvapení objevil nakonec i Yoongi, u něhož fakt nečekal, že by vylezl z té své díry.

"Nic co by uši dítěte měly slyšet," odpověděl mu.

"Hej!" vyhrkl Seohyeon, přičemž Yoongiho praštila do ramene.

"Aha. Jak chceš, Yoongi. Hádám, že proto jsi tedy říkal, že Seohyeon nechceš vidět?" Založil si Jungkook ruce na hrudi.

"Prosím?"

"Ty malej smrade!" vyhrkl Yoongi. Jungkook ale na nic nečekal a dřív, než na něj Yoongi mohl fyzicky zaútočit, protože přesně k tomu se chystal, schoval se za záda Seohyeon. Byla sice o něco menší než on, ale i tak se v ten moment cítil mnohem bezpečněji, obzvlášť když se na něj Yoongi díval tak, jak se díval.

"Fakt to řekl," zamumlal Jungkook. Nečekal však, že se k němu Seohyeon otočí s naštvaným výrazem.

"Netvrdil jsi mi, že nevíš, co se děje?"

"Já ale fakt netuším, o co jde," začal se Jungkook obhajovat. "Jak bych mohl vědět, co se mu honí hlavou, noona?"

Seohyeon si povzdechla.

"Nemáš strkat nos do věcí, do kterých ti nic není," opáčil Yoongi. "Bez ohledu na to, že Seohyeon s tím nemá nic společného."

"No jasně. A koho se teď snažíš přesvědčit? Nebo proč jsi nám kladl na srdce, že-."

"Budeš už prosím tě mlčet?" skočil mu Yoongi do řeči. "Jdi do svýho pokoje a nepleť se tady. Nebo máš snad málo věcí do školy?"

"Myslel jsem to dobře," řekl ještě před tím, než odešel, jak si Yoongi přál.

"Yoongi, řekneš mi, o co tady opravdu jde?"

Samozřejmě, že potomhle Yoongi nějakou podobnou otázku očekával, každopádně odpověď na ni neměl. Věděl, že není možnost, aby někdo dokázal pochopit všechny ty myšlenky, kterými má v posledních dnech až nezdravě zaměstnanou hlavu. Seohyeon určitě ne. Bylo pro něj tak jednodušší předstírat, že se opravdu nic neděje a že jen potřeboval nějaký ten čas na to, aby si odpočinul.

"Jungkook a určitě i Tae o tebe mají starosti," dodala, když poznala, že se Yoongi k ničemu nemá.

"Pochybuju."

"Nech toho," protočila Seohyeon očima. "Proč to prostě nedokážeš přijmout? Jistěže mají starosti, když jsi podle nich zavřený skoro celý den v pokoji a ani se s nimi nebavíš. A upřímně... taky jsem si říkala, co s tebou je, když jsi se za ty čtyři dny ani jednou neozval. A přestaň se tak pitomě usmívat, myslím to vážně! Počkat. Asi kvůli tomu, že to myslím vážně, se tak šklebíš. Fajn teda, jo, přiznávám, ulevilo se mi, protože se chováš stejně pitomě jako kdykoli předtím. Radši mi je ale jedno, co ti vlastně ve skutečnosti přelétlo přes nos, jestliže se to týká mě, no stačí říct a naše cesty se můžou zase pěkně rozejít, ostatně takhle to mělo od samého začátku být. Jen jeden týden a-."

Seohyeon zůstala na Yoongiho akorát šokovaně hledět, když jí dlaní překryl pusu.

"Je sice super roztomilý, jak blábolíš, ale čeho je moc, toho je příliš, tak buď aspoň chvíli zticha."

"A tohle je zase super divný."

Yoongi se musel zhluboka nadechnout, protože má prostě jenom jedny nervy a Taehyung se jako naschvál musel objevit zrovna v tuhle chvíli.

"Pokračuj, Taehyungu, pokračuj. Ve své cestě do pokoje, kam máš určitě namířeno."

"Promiň, Seohyeon." Věnoval jí lítostivý pohled a stejně jako Jungkook odešel.

"Kde jsme to byli?" upoutal Yoongi zpět její pozornost. "Jo, už vím. Že blábolíš. Ale když tedy opravdu chceš, můžeme se domluvit na zítra odpoledne, když ti tak moc chybím, chvilku si na tebe udělám. Nezapomeň si sešit a kalkulačku."

Zasmál se nad tím, jak se zamračila a pokusila se něco namítnout, ale přes jeho dlaň z toho vyšlo jen nějaké podivné zamumlání, což ji naštvalo ještě víc, a pokusila se tak jeho ruku odendat.

"Jsem rád, že souhlasíš. Takže se uvidíme zítra. Předpokládám, že teď budeš chtít domů? Potřebuješ doprovod?"

Chvíli to vypadalo, že už to Seohyeon opravdu nevydrží a ztratí i ten poslední zbytek nervů, ale nakonec jen odmítavě pokroutila hlavou, načež ji Yoongi konečně pustil.

"Díky za tvou nabídku, ale myslím, že po tomhle všem to raději oželím."

"To jsem předpokládal. Jinak bych ti to nenabízel."

"No jasně." Odfrkla Seohyeon. "Doufám, že už mě nikdy nic podobně hloupého nenapadne."

Šla sem s dobrým úmyslem a jediné, čeho se dočkala, byla Yoongiho šikana. Mimo to, že vůbec nepobrala, co se vlastně děje. Jungkook jí ve škole sice něco řekl s tím, že toho vlastně moc neví, ale podle všeho jí akorát kecal a z nějakého důvodu chtěl, aby s ním po škole za Yoongim šla.

Hádám, že proto jsi tedy říkal, že Seohyeon nechceš vidět?

Pokud by to měla být pravda a Yoongi tohle doopravdy řekl, tak proč se zase celou to dobu choval, jako kdyby to bylo právě naopak, protože bylo jasné, že si to všechno zatraceně užíval.

"Podobně hloupého? Jako aby ses šla za mnou podívat, když o mě budeš mít starosti? No tak. Vždyť takovéhle záminky přece nepotřebuješ."

"Odcházím," pronesla Seohyeon naprosto rezignovaně. "A zítra se mnou nepočítej. Po téhle půl hodině fakt nemám zájem o to být ve tvé společnosti."

"Byla to hodina," upozornil. "Čas letí, když se dobře bavíš."

"Víš, mohl sis odpustit tak polovinu věcí, cos mi za tu hodinu řekl a udělal."

"Jenom polovinu?" pozdvihl obočí.

"Ne, už vážně jdu. Měj se. Sbohem. Už tě nechci vidět."

"To jsou zbytečně moc silná slova. Uvidíme se zítra."

"Pochybuju."