MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 39

V rámci možností to mělo být klidné pondělní dopoledne.

Seohyeon byla doma opět sama, ale tentokrát si nijak nestěžovala. Naopak. Měla pocit, že může konečně volně dýchat, když doma nemá tátu a není tam ani Hyeomi.

Bylo něco málo po desáté hodině a ještě si ležela v posteli, když ji v jejím dospávání vyrušil mobil.

Taehyung.

"Seohyeon, průšvih!" vyhrkl, jakmile mu hovor přijala.

Všechna její únava v ten moment zmizela.

"Co se děje?" zeptala se s panikou.

"Yoongi. Přišla pošta."

"Sakra," zamumlala. "Mám přijet?"

Bylo jí naprosto jasné, co bylo obsahem oné pošty. A Yoongimu zase musí být jasné, co udělala.

"To není třeba. On už jede za tebou. Chtěl jsem tě jenom upozornit, aby ses mohla připravit, protože... fakt nevypadal nadšeně. Nešlo ho zastavit. Promiň."

"Já to nějak zvládnu," ubezpečila ho.

"Ozvi se, jo?"

"Určitě. Díky, Tae."

Měla k dobru tak půl hodiny, ale co mezitím mohla dělat? Dala si aspoň snídani a uvařila si kafe. Na posilnění.

Klid, Seohyeon, klid. Yoongiho zvládneš. I naštvaného Yoongiho. Bude to dobrý, bude to dobrý.

Opravdu.

Uběhla asi půl hodina a domem se rozezněl zvonek.

Seohyeon se ke dveřím vydala rozvážným krokem, zatímco se snažila nevnímat to, jak moc rychle jí buší srdce.

Nervozita.

Yoongi ji ani nepozdravil, neřekl vůbec nic. Vešel dovnitř a do rukou jí vrazil už otevřenou obálku.

Seohyeon neměla odvahu se na něj podívat.

Možná, že to bylo o něco horší, než čekala. Ta atmosféra mezi nimi byla dost nepříjemná a umocňovat ji ještě slovy... ne, to by k ničemu dobrému nevedlo.

Proto i ona beze slov vytáhla papír z obálky a spatřila černé na bílém.

Přijali ho.

Rozhodně o tom nepochybovala, ale stejně... měla radost, kterou se však momentálně bála projevit.

"Můžeš mi do háje vysvětlit, co to má znamenat? Proč jsi to udělala?" Nekřičel na ni, ale tón jeho hlasu ji přiměl se cítit trochu ublíženě. Takhle s ní ještě nikdy nemluvil. Ani když ji doučoval matiku a pokoušel se jí promlouvat do duše. Tohle bylo jiné a taky, že ji to určitým způsobem děsilo.

"Nechtěl jsi to ani zkusit," začala opatrně. "Vážně bys promarnil takovou šanci? Yoongi, ty na to máš, abys šel na vysokou."

"Řekl jsem ti, že nechci."

"Řekl jsi, že to nemá cenu, protože bys stipendium nedostal," namítla. "Ne, že to nechceš."

"To pořád nemění nic na tom, že jsi tohle udělala za mými zády! Mám svou vlastní hlavu a umím se rozhodovat sám za sebe, k tomu tě fakt nepotřebuju, Seohyeon."

Dobře. Tohle bolelo.

Co mu na to asi tak měla říct?

Nemusela však vůbec nic, protože on na její odpověď ani nečekal.

"Přestaň se ze mě snažit dělat někoho lepšího. Nezměníš to, jaký jsem a nezměním to ani já. Nic měnit nechci. Nefungovalo by to. Rozumíš?"

"Fajn," hlesla.

"A tohle si nech." Kývl hlavou směrem k obálce a k papíru, který stále, teď trochu křečovitě držela v ruce. "Je mi naprosto ukradený, co s tím budeš dělat, vyhoď to, nebo si to zarámuj na památku, no mé rozhodnutí se tím nijak nemění."

Hrozně ji to mrzelo.

Nejen to, že tu školu odmítá, i když ho vzali a že na stipendium přece jen dosáhl, ale hlavně to, jak s ní mluvil. Jaká slova volil a jak se na ni při tom díval.

Byla si vědoma toho, že nejspíš fakt udělala chybu a že její plán zase nebyl až tak super, jak si myslela, ale nezvládala tenhle jeho přístup. Neměla ani sílu se s ním nějak dohadovat, ospravedlnit to, proč jednala tak, jak jednala.

"Je to všechno, co jsi mi chtěl říct?"

Nejspíš teprve až v tuhle chvíli mu došlo, co se doopravdy odehrálo. Neprotestovala, nesnažila se postavit proti němu a jeho názoru a to bylo něco, co spolu doposud nezažili. Tohle totiž nebyla žádná hloupost, žádná malichernost, nic, nad čím by za deset minut pokrčili rameny.

Seohyeon počítala s tím, že Yoongi bude naštvaný, ale nepočítala s tím, že ji pár slovy přiměje k tomu, aby se cítila takhle špatně.

Vždyť ho nechce nijak měnit, nechce ho nutit k něčemu, co nechce, jen mu chtěla dát příležitost, které by se mohl chopit, příležitost, která by mohla změnit jeho názor, jelikož ať nad tím přemýšlela z nejrůznějších úhlů pohledu, rozhovor o stipendiu ji pokaždé přivedl akorát k tomu, že si Yoongi jenom nevěří a že to radši ani nezkusí, než aby se ve výsledku zklamal.

"Snad jen to, aby jsi se už nikdy o nic takového nepokoušela. Nemůžeš mi přece jen tak zasahovat do života, aniž bych o tom věděl." Snažil se teď mluvit o něco smířlivěji, ale Seohyeon byla až moc dotčená na to, aby to s ní nějak pohnulo.

Ne, to doopravdy nebude.

Pár kroky jej obešla a znovu pro něj otevřela domovní dveře.

Jasné znamení k tomu, aby odešel.

"Seohyeon..."

On se nepozastoval nad tím, že by jí mohl ublížit. A taky se mu to povedlo. Každá jedna věta ji s přesným zásahem způsobovala bolest v té jedné konkrétní oblasti hrudníku.

Jeho rozhodnutí jsou jeho rozhodnutí.

Jeho život je jeho život.

A ona je jenom jeho holka...

"Měl bys jít," řekla, když se k ničemu neměl.

"Takhle jsem to nechtěl."

"Ani já ne. Ale aspoň mám o čem přemýšlet."

"Seo..."

"Řekla jsem ti, abys šel. Tohle je zase moje rozhodnutí."