MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 43

"Na kolej fakt bydlet nepůjdu," namítal Yoongi. "K tomu mě nikdo nedonutí."

"Proč ne? To přece k vysoké nějak tak patří. Navíc ten kampus je pěkný, taky by jsi měl všechno blízko." Nesnažila se ho přesvědčovat za každou cenu, jen zmiňovala výhody, které by bydlení na koleji přineslo. Ten kampus byl jako městečko samo o sobě. Bydlení, školní budovy, knihovna, obchody a kavárny, doktor, ale třeba i pošta. Dokonce i banka tam měla menší pobočku. Jednoduše vše potřebné bylo na jednom místě.

"To je sice fajn, ale nedovedu si představit, že bych měl s někým sdílet pokoj," přiznal Yoongi. "Mám rád svůj klid a kdyby mi měl někdo třeba v noci chodit na pokoj a budit mě, to bych fakt nesnesl."

Měl pravdu. Ani Seohyeon si nedovedla představit, že by se najednou zničehonic musela dělit s někým cizím o jednu místnost. Nejspíš je štěstí narazit na dobrého spolubydlícího, ale ve většině případech se stejně najde něco, co toho druhého rozčiluje, nebo mu nějakým způsobem vadí.

"Dobře, je to jenom jedna z možností." Pokrčila Seohyeon rameny.

"Jsem rozhodnutý. Zůstanu tady. Navíc, kdybych bydlel na koleji, nemohla bys za mnou chodit."

"Tak bys chodil ty za mnou." Pousmála se. "Ono by tě taky neubylo."

"Jenže k tobě je to hrozně daleko," postěžoval si. 

"Uvědomuješ si, že to samé platí i naopak pro mě?" Pozdvihla obočí. "To já se za tebou trmácím skoro každý den, tak si nestěžuj."

"Ještě můžeme bydlet spolu."

"Ha, ani náhodou."

Yoongi se zamračil. "Proč ne?"

"Yoongi, doufám, že jsi to nemyslel vážně," řekla obezřetně.

"Nemyslel, ale to, s jakou hrůzou jsi odpověděla ne, mě docela nepříjemně překvapilo, proto se ptám, co by bylo na bydlení se mnou špatného."

"Jde o to, že na nějaké společné bydlení máme dost času. Navíc, za téhle situace bychom se navzájem nesnesli, bylo by to hodně špatný."

"Kvůli tomu, že jsme teď měli menší krizi?"

"Menší krizi?" zopakovala, ale Yoongi absolutně ignoroval to, co se mu snažila naznačit, protože ona by to menší krizí teda nenazvala.

"Jo, takových ještě bude."

"Nemůžeš vědět, co bude zítra, natož třeba za rok. Jsi podivně optimistický."

"Co? Tobě se ta představa snad nelíbí? My dva, za pár let, spolu."

"Nech toho, prosím."

Trochu ji to, kam se jejich hovor od vysoké školy a bydlení na koleji přesunul, děsilo.

"Kdybys viděla svůj výraz." Zasmál se. "Jsi roztomilá. A ano, chápeš to dobře, jen tak se mě nezbavíš."

"Skvělý," zamumlala. "Fakt skvělý. Aspoň teď můžu vidět, jak moc tě baví si ze mě dělat srandu."

"Nějak si nemůžu pomoct."

"Hele, já si od tebe nic takového nenechám líbit, to jen tak pro tvou informaci. Taky teď můžu odejít a-."

"Zkus to," skočil jí do řeči s pobaveným úsměvem ve tváři.

Seohyeon nebrala jeho slova vážně, ale když kolem ní vzápětí obalil ruce stejně tak jako nohy, a ona se tak nemohla ani o kousek pohnout, pochopila, že se spletla.

"Yoongi... Jsi si jistý, že ti nic není?"

Protože tohle rozhodně nebylo jeho běžné chování. Nikdy ji takhle neobjal a Seohyeon ani nečekala, že by to někdy udělal. Věšel se na ni jak koala.

"Je mi skvěle," zamumlal.

"To je sice fajn, ale já se cítím trochu stísněně."

"To je jen preventivní opatření." Ale i tak své sevření o něco povolil, díky čemuž mohla v klidu vydechnout.

"Jsi pako," neodpustila si.

"I tak mě máš ráda."

"Ani sebevědomí ti najednou nechybí."

"Seohyeon, měla jsi říct úplně něco jiného," namítl naoko vyčítavě.

Povzdechla si. "Jo, mám tě ráda. Všiml sis až teď?"

"Děkuju."

Seohyeon nechápala.

"Yoongi?"

Trochu se pootočila, jen aby spatřila jeho naprosto vážnou tvář.

"Co se děje?" zeptala se.

"Nic." Pousmál se. "Možná jen... Jsem fakt vděčný za to, co jsi pro mě udělala a za to, že jsi se mnou a je mi líto, že to dávám tak špatně najevo. Kdyby nebylo tebe, ležel bych tu teď sám a vůbec bych netušil co dělat. Celkově. Dokonce jsem se odhodlal k tomu, abych si promluvil s rodiči. Po dvou letech, chápeš? Mohl jsem jim s klidem říct, že půjdu na vysokou a to s tím, že od nich nic nepotřebuju. Bál jsem se, ale... Navzdory tomu, jak to celou tu dobu, co jsme spolu prakticky nemluvili, bylo, rozhovor to byl vcelku fajn."

Seohyeon se po jeho slovech zmohla akorát na úsměv a i on na ni zůstal dál beze slov hledět. V momentě, kdy ale pocítila, jak se jí zničehonic žene červeň do tváří, jen si obličej zahanbeně schovala do jeho ramene. Smích, který to u něj vyvovalo, jí nijak nepomohl.

"Přestaň s tím," řekl vzápětí.

"S čím?" Hlavu zvedla a s nechápavým výrazem se na něj podívala.

"Třeba s tímhle. Děláš na mě ty svoje oči a nejhorší na tom je, že si to nejspíš ani neuvědomuješ. A ještě se červenáš."

"Divíš se mi? Nemůžeš říkat takové věci a čekat, že to se mnou nic neudělá. Navíc, jak bych s tím měla přestat? Ráda bych svým tvářím poručila, ale copak můžu?"

"Líbíš se mi takhle, protože mám díky tomu pocit, že zase nejsem úplně neschopný, ale..."

"Ale?"

Konečky prstů se zlehka dotkl její tváře, načež ji schoval do své dlaně. Seohyeon nemohla odolat, jeho pohled ji k tomu doslova vybízel, a tak na nic dalšího nečekala a jejich rty spojila v jedno.

Yoongi nebyl příliš trpělivý a Seohyeon se ve vedení udržela jen chvíli, než se ocitla pod ním.

"Takhle mi tedy vyjadřuješ své díky?"

"Ještě si zkus stěžovat."

"To bych si nedovolila."

"Tak už mlč."

"Postarej se o to."