MATCH MADE IN HELL | myg ✔

Kapitola 42

Yoongimu trvalo jedenáct dní od oné hádky se Seohyeon, než se odhodlal k tomu, aby se jí ozval. Prosté můžeme si promluvit, na které mu Seohyeon odpověděla až za pár hodin. Nebyla si úplně jistá tím, jestli je na nějaký rozhovor vůbec připravena, měla obavy, že by se mohli znovu pohádat, že jednoho z nich prostě přemůžou emoce a nedopadne to dobře, ale nakonec přece jen souhlasila. Nemohli se totiž  ignorovat věčně.

Seohyeon se snažila vyčíst něco z jeho výrazu, ale to, že si nasadil masku, která jí to nedovolovala, nemluvě o tom, že se na ni sotva podíval, jí odhady o jeho náladě nijak neulehčovalo.

"Chtěl jsi si promluvit," prolomila to ticho mezi nimi ona, poukazující ostatně na to, že jediné, co udělal od jeho příchodu, bylo mlčení.

Vytvářelo to dost nepříjemnou atmosféru. Jen tak bezduše sedět a čekat bůh ví na co... To je nezachrání.

Yoongi se zhluboka nadechl, ale ve výsledku si akorát podepřel hlavu dlaněmi a upřel na ni ten nic neříkající pohled.

"Yoongi." Seohyeon nemohla skrýt frustraci, která ji pronikla do hlasu.

"Hrozně mě mrzí, co jsem ti řekl," promluvil konečně. "A mrzí mě i to, že už je to po několikáté, co se přesně za něco takového omlouvám."

"Myslíš, že tentokrát to omluva spraví?"

"Vím, že jsem to zkazil," přiznal. 

"A co s tím hodláš dělat?" Seohyeon mu to nechtěla nijak ulehčit. Byla připravená se omluvit, omluvit se za to, že za jeho zády dělala něco, o čemž sice měla nejlepší úmysly, ale když se na to teď koukne zpětně a v potaz vezme i následky, nebylo to zrovna nejšťastnější rozhodnutí, co udělala.

"Netuším, co ode mě čekáš," přiznal. 

"Možná něco jiného než promiň."

"Je ale upřímný," namítl.

"Já vím, že je. Ale uvědomuješ si vůbec, že to, co jsi mi řekl, mi ublížilo? Chápu, proč jsi se naštval a měl jsi na to právo. Beru to. Jenže stačilo pár vět a myslela jsem si, že neznamenám vůbec nic. A fakt, že ti to ještě musím vysvětlovat mluví úplně za všechno."

"Seohyeon, ty moc dobře víš, že to není pravda, že pro mě znamenáš hodně, víc než si dovedeš představit a víc, než jsem schopnej ti vysvětlit. Je mi líto, že jsem se zachoval tak, že jsi si myslela opak, ale není to tak..."

Jeho prázdný výraz vystřídal frustrovaný a bylo to teprve teď, co se v jeho tváři objevily nějaké emoce.

"Víš to, že jo?"

Slabě pokývala hlavou. 

Co od něj vlastně doopravdy čekala? Otázka to byla na místě, ale odpověď hledala jen těžko.

Možná byla až moc dotčená na to, aby to nechala jen tak být.

"Seohyeon?"

Hlavu si pokládal na její kolena, zatímco jí zlehka objímal nohy, v podřepu před ní.

Vypadal jako ztracený kotě.

"Co to zkoušíš?" zamumlala.

"Odpustíš mi?"

"Yoongi..." Povzdechla si.

"Mhh?" Povytáhl obočí. 

"Co budeme dělat příště, když se zase stane něco podobného?"

"To, co teď. Udobříme se. Nějak. Ale slíbit si, že se pokusíme, aby se nic takového nedělo, alespoň ne tak často jako do nynějška, přece můžeme. Budu se snažit. Vážně o tebe nechci přijít, jen kvůli tomu, že se chovám jako idiot."

"Takže mi chceš říct, že se budeš snažit nebýt idiot?" Nemohla skrýt své pobavení.

"Jo, něco na ten způsob." Pousmál se.

"Taky se omlouvám za to, co jsem udělala. Myslela jsem si, že je to ten nejúžasnější plán na světě a dělala jsem to jen s těmi nejlepšími úmysly. Mrzí mě, jestli jsi to pochopil jinak, ale chtěla jsem... říkal jsi, že bys na vysokou klidně šel, ale nejde to. Zjistila jsem všechno o těch stipendiích a našla školu, na které by sis po prvním ročníku mohl vybrat, na co by jsi se chtěl zaměřit. Počítala jsem s tím, že budeš naštvaný, ale nečekala jsem..."

"Já vím, promiň. Bylo to fakt přes čáru. Nechal jsem se jako vždy ovládnout emocemi. Zapracuju na tom."

"A na čem ještě?" 

Yoongi se zatvářil utrápeně.

"Seohyeon," zafňukal.

"Co co co?" Napodobila jeho výraz. "Nebo si snad myslíš, že je to jediná věc, na které bys měl zapracovat?"

"Budeme víc komunikovat?" 

"To by asi taky bylo fajn, ale tohle jsem úplně nemyslela. I když... jde to ruku v ruce." 

"Tak co? Vždyť víš, že mě to v tomhle ohledu prostě myslí pomaleji."

"Nemusel by ses přede mnou tolik uzavírat. Je jednoduchý říct ne a nic nevysvětlit. Pak dělám hlouposti, jak vidíš a ty jsi pak na mě naštvaný."

"Když už jsme u toho... máš pořád ještě ty papíry?"

"Myslíš ty papíry, které jsi mi dramaticky předal a řekl mi, ať je klidně vyhodím, nebo si je schovám na památku? Jo, někde je mít ještě budu. Změnil jsi snad názor?" 

Yoongi sklopil pohled a Seohyeon se nemusela na nic víc ptát.

"Tak pojď," řekla a Yoongi se na ni podíval s překvapením. "Co tak  koukáš? Pusť mě a pojď." 

Yoongi udělal tak, jak chtěla a zavedla ho k sobě do pokoje. Samozřejmě, že ty papíry nevyhodila a schovala si je, už jenom kvůli tomu, kdyby nastalo něco podobného a to to, že si to Yoongi rozmyslí. 

Dobrou hodinu mu pak vysvětlovala co a jak a měla radost, že ji poslouchal s neskrývaným zájmem. Stále se snažila pochopit, kde je jádro jeho problému, ale tím, že se na to bude snažit přijít sama bez toho, aniž by jí řekl něco on sám, bylo marné. 

"Yoongi?" To, s jakou opatrností vyslovila jeho jméno, v něm spustilo varovnou kontrolku. "O co vlastně celou tu dobu jde?" Nemusela se ptát víc konkrétně, Yoongi moc dobře věděl, na co naráží a taky si moc moc dobře uvědomoval, že pokud si někdo zaslouží vysvětlení, tak je to právě ona.

"Nejsem na tohle zvyklý," začal. "Nejsem zvyklý na to, aby pro mě někdo dělal takovéhle věci a už vůbec ne to, abych je přijímal."

"Proč ne?" Mračila se, protože jí to nedávalo vůbec žádný smysl.

"Vyrůstal jsem se čtyřmi mladšími sourozenci, radši jsem si nejrůznější věci odpíral, jen aby se oni měli lépe. Bral jsem to jako něco přirozenýho a dělal jsem to rád. Jen mi to zůstalo."

Seohyeon chápala jeho úhel pohledu, ale tohle bylo přece něco úplně jiného, nemohl tím přece odkazovat na to, co teď řeší. 

"Jenže oni tady teď nejsou. Ani jeden z nich ti místo na vysoké nevezme, tohle se totiž týká jen tebe. Říkat přece automaticky na všechno ne není zrovna to nejlepší, co bys pro sebe měl dělat, jsi dost chytrý na to, abys věděl, že to fakt není rozumný."

"Možná je tu ještě jeden problém."

"Ten, že si nevěříš?" doplnila ho. "Toho už jsem si stihla všimnout."

"Tak fajn," zamumlal trochu poraženě. "Asi toho mám fakt hodně co měnit."

"Nechci, aby ses měnil," namítla Seohyeon. "Jen trochu zapracujeme na tom, abys nebyl takový trouba."

Yoongi se nervózně zasmál. "A jsme v pohodě?" 

Seohyeon si překřížila ruce na hrudi. 

"Dobře, budu si tě dál udobřovat."