Až večer jsem vytáhla Liama ven. Bylo asi sedm. Oblíkli jsme se a šli se projít. Šli jsme se projít do parku, který je od Liamova baráku asi půl hodiny cesty. Po chvilce cesty mě Liam chytnul za ruku. Když jsme došli do parku, sednuli jsme si na lavičku. Povídali jsme si a Liam spatřil Joshe. „Chel počkej jdu ho pozdravit.“ Kývla jsem hlavou a Liam odešel asi 30 metrů ode mě. Seděla jsem na lavičce a koukala do mobilu, když jsem uslyšela zvuky. Myslela jsem si, že je to Liam. Ale když jsem zvedla hlavu naskočila mi husí kůže. Nebyl to Liam, ale byli to ti dva, kterým jsem nastříkala pepřový sprej do očí. „Ale, ale koho pak to tu vidíme.“
„Kočičko my spolu ještě nemáme vyřízené účty.“ Chytl mě za ruku a strhl z lavičky na zem. Jeden mě držel a druhý mi rozepínal a rval ze mě oblečení. Začala jsem křičet ze všech sil na Liama. Viděla jsem jak se otočil. Rozeběhl se i s Joshem za mnou. Porvali se s nimi. Já seděla opřená s roztrhlým tričkem o lavičku, s hlavou složenou do klína a plakala jsem. Byl to hrozný šok. Kdyby tam nebyl Liam nebo Josh, tak mě ještě znásilní. Když je zahnali přišel za mnou. Sehl se ke mně. Okamžitě jsem ho objala. „Chelsea..Panebože si v pořádku? Neudělali ti nic. Jak jsem je nemohl vidět. Mam takový vztek. Přísahám, že jestli je někdy ještě potkam tak je zabiju.“ Liam byl celý vzteklý a když mě viděl brečet, nahrnuly se mu slzy do očí také. Josh seděl na lavičce. „Chelsea..Nebyl jeden z těch kluků ten, co jsi mu dala v tom baru facku?“
Zakývala jsem na něj hlavou. „Víš Liame já ti neřekla všecko. To co si viděl v tom časopise nebylo všechno..“ Zvedla jsem hlavu. Liam měl roztržené obočí. „Panebože. Ty krvácíš.“ Rukou si šáhl na obočí a koukl se na prsty. Měl je od krve.
„To nic není. Hlavně, že ty jsi v pořádku.Počkat oni ti ještě něco udělali?“
„Budeš s tim muset na šití..Málem jo. I Eleanor. Počkali si na nás před barem. Naštěstí jsem u sebe měla ten pepřový sprej od tebe…“
„Já věděl proč ti ho koupit. Byl jsem aspoň v klidu, když si tu byla sama. Ale teď? Teď se o tebe budu bát ještě víc..“ Pevně jsem ho stiskla. Aspoň u něj jsem se cítila totiž v bezpečí.
„Liame nabídl bych vám odvoz domů, ale nemam tu auto. A už musim jít..“
Liam mě pustil a zvednul se. Obejmul Joshe a poplácal ho po zádech. „Děkuju tohle ti nikdy nezapomenu..“
„To je v pohodě. Hlavně ať je v pořádku. Ahoj..“ Odešel. Liam mi podal ruku a zvednul mě ze země. „Půjdeme domů?“
„Ano. Hlavně ať už nejsem tady…“ Protože jsem měla roztrhnuté tričko a věci, Liam mi půjčil svojí bundu. Konečně jsme došli domů. Sedla jsem si na postel a celá se klepala. „Broučku tady máš věci. Obleč si je.“
„Děkuju.“
„Neděkuj. Jen chci, aby si se cítila líp..“ Převlékla jsem se a Liam si sedl ke mně. „Nechceš se z toho vyspat?“
„Spíš to ještě potřebuji rozdýchat.“
„Ani nevíš jak rád bych ti pomohl.“
„Pomohl si mi už dost. Mě jen bude stačit, když mě obejmeš a nepustíš.“ Liam mě okamžitě obejmul. Zanedlouho jsme si lehli a usli jsme.. Uprostřed noci jsem měla noční můru. Už si nepamatuju jakou jen vim, že byla příšerná. Začala jsem sebou škubat a vykřikovat ze spánku. Cítila jsem jak mě Liam uklidňuje. Lekla jsem se a rychle se posadila na postel. „Chelsea to je dobrý. Jsem tu s tebou lásko. Byla to jen noční můra.“ Zoufale jsem se na něj podívala a zase jsem si vzpomněla na ty dva kluky v parku. „Liame půjdu se napít…“ Zvedla jsem se pomalu z postele a šla jsem do kuchyně. Nešla jsem se ani tak napít jako spíš vybrečet. Nechtěla jsem, aby mě Liam viděl. Ale stejně mě viděl. Přišel za mnou. A když si všim, že sedim u jídelního stolu, chycená rukama za hlavu a brečím okamžitě ke mně přišel. Klekl si ke mně před židli a chytil mě za pas a otočil si mě k sobě. Podívala jsem se na něho. „Lásko proč to udělali zrovna tobě. Nepřál bych to nikomu, ale proč tobě.“ Utřel mi slzy. „Pojď si lehnout ..“
