„Vstávej princezno.“ Políbil mě na tvář. „Je tu snídaně.“ Otevřela jsem oči a zívla si. Následovně jsem se protáhla a sedla si. Liam se skláněl směrem ke mně a pod nosem mi přejížděl s talířem plným lívánců. „Voní to krásně.“ Zavřel ajsem oči a nasála vůni. „Jen aby to dobře chutnalo.“ Sedl si ke mně. „Od tebe to vždycky dobře chutná.“ Opřela jsem se o zeď a talíř si od něj vzala. Snědla jsem tři lívance a měla jsem dost. „Víc toho do sebe nenarvu.“
„Děláš si srandu? Chelsea. Jsou tak malý. Ani ještě jeden?“
„Liame promiň.“
„V pořádku.“ Pohladil mě po vlasech, vzal talíř se zbylými lívanci a odešel. Nevím, proč jsem jedla tak málo. Nejspíše se mi scvrkl žaludek. Nikdy jsem netušila, že by mě stres a nervy mohly takhle napadnout. Až tak, že jsem ani neměla chuť k jídlu.
Liam se vrátil do ložnice. „Zavolam našim, že přijedem. Mohli bychom vyjet tak do hodiny, abychom tam mohli být na oběd?“
„Jasně.“ Usmála jsem se. Liam přikývl a odešel. Byl tak přešlý. V očích mu šel vidět smutek a možná i zadržované slzy. Já ho tak nechci vidět. Musela jsem se prostě sebrat a udělat cokoliv, abych byla v pohodě a věděla jsem, že ten psycholog bude dobrej nápad. Byla jsem rozhodlá, že až se vrátíme od Liamovi rodiny, zavolám doktorovi a domluvím se s ním, aby mě k psychologovi objednal.
Do hodiny jsme měli sbaleno a mohli jsme vyrazit. Spika jsme zavřeli do kufru auta. Já si sedla na místo spolujezdce, Liam za volant a jeli jsme.
Tu otravnou cestu do Wolverhamptonu jsem zaspala. Spánek teď taky byla jedna z mých hlavních činností.
„Jsme tu.“ Probudil mě, když zastavil u chodníku před domem. Otevřela jsem oči. Zívla jsem si a vystoupila. Když jsem došlápla na zem, zamotala se mi hlava a podlomily nohy, už zase. „Chelsea!“ Zaslechla jsem ustaranou Karen. „Miláčku.“ Liam už mě sbíral ze země. „Jsem, jsem v pohodě.“ Říkala jsem celá zmatená. „Pojď.“ Liam mě nabral do náruče a odnesl až domů, kde mě položil na gauč. „Mami, zajdu nám do auta pro věci. Prosím, dones jí sklenici vody.“ Skoro jsem to co se dělo kolem mě nevnímala.
„Chelsea, jsi v pohodě?“ Jen jsem přikývla a zavřela oči. „Napí se.“ Vyrušila mě Karen. Pomohla mi, abych se posadila a dala mi sklenici vody. Celou jsem ji vypila a bylo mi líp. „Děkuju.“ Usmála jsem se, i když s těží. „Co se stalo?“ Ruth a Nicole is přesedly každá z jedné strany. „Nic.“ Zalhala jsem. „Nic!?“ Zakřičle za mnou Liam. „Sypeš se mi po rukama! Omdlíváš skoro každý den, nechceš jíst a nic se neděje!?“ Zrovna teď si ten vzek musel vylévat. „Prosím neřvi.“ Zazoufala jsem. „Já nemám řvát!?“ Hlas se mu stále zvyšoval. „A dost! Brácha, běž se uklidnit!“ Okřikla ho Nicole. „Jak si přeješ.“ Liam odešel a mě začaly téct slzy. „Tak ven s tím, co se děje?“ Potřebovala jsem něčí objetí a tak jsem se vnutila Ruth. Obmotala jsem si ruce kolem jejích zad a ona mi to oplatila. Vzlykala jsem a nemohla přestat, bylo to k nezastavení. „Neplakej.“ Utěšovala mě. „Uklidni se a řekni co se děje.“
„Něco jsem propás?“ Přimotal se do pokoje Geoff. „Tati, prosím zajdeš si promluvit s Liamem?“
„Chelsea, jsi v pořádku?“ Jako by Nicole ignoroval. „Tati prosím, běž za ním.“
„No dobře.“ Slyšela jsem jak jde pryč. Konečně jsem se od Ruth odtáhla. „Co se děje?“ Ptaly se pořád dokola. „Všechno.“ Vzdychla jsem si. „Co všechno?“ Už tam byla i Karen. Sedla si do křesla naproti nám. „Už to nezvládám.“
„Co nezvládáš?“ Vyptávaly se. „To všechno. Nápor fanoušků, nadávky fanoušků, nemít u sebe Liama, bulvár, myšlenky na dědu…“ Pitomé slzy! „Zlato.“ Ruth mě znovu objala. „Chtěla jsem si vás užít a né brečet.“ Zavzlykala jsem. „To je v pořádku. My chceme, aby ti bylo fajn.“ Pohladila mě po vlasech. „Už ses uklidnil?“ Liam se vrátil. „Jo.“ Odpověděl Nicole. „Mami, můžeš se mnou na chvilku někam mimo?“ Poprosil ji. „Jasně miláčku.“ Oba odešli.
„Vážně si zhubla Chelsea. Jíš pořádně?“ Ruth si mě od sebe odtáhla a obě si mě s Nicole prohlížely. „Nejde to, protože nemam hlad. Ale musím si držet pravidelný jídelníček, jinak mě kvůli tomu doktor pošle do nemocnice, což nechci kvůli Liamovi.“ Povzdychla jsem si a svěšila hlavu. „Hlavně to musíš dělat kvůli sobě.“ Pohladila mě Nicole po vlasech. „Liam je sice citlivý, ale je to silný chlap.“
„Jak v kterých ohledech.“ Zabrblala jsem. „Chelsea?“ Slyšela jsem ho. Otočila jsem se na něj. „Měla, měla bys jíst.“
„Už jdu.“ Čekala jsem, že řekne něco jiného. Vstala jsem a šla do jídelny, kde jsem se usadila na židli. Liam mi donesl americké brambory s opečeným kuřetem. „Liame, nemam chuť na mastné jídlo.“
„Chelsea!“ Křikl. „Chápej jí Liame. To je v pořádku zlatíčko, dám ti něco jiného. Sněz to, co chceš.“
„Já z ní nechci anorektičku mami!“ Zanadával a utekl. Anorektičku!? Pane bože, to ne! „A-anorektičku?“ vykoktala jsem. „Přehání.“ Karen máchla rukou. „Je to Liam, má strach Chelsea. Miluje tě.“
„Já to vím.“ Pustila jsem se do jídla, i když jsem neměla chuť. Brambory jsem ale snědla všechny, pak jsem talíř i s nesnězeným kuřetem na něm odnesla na kuchyňskou linku. „Nedala by sis zmrzlinový pohár?“
„Kdyžtak za chvíli. Jdu ho najít a nějak to s ním…vyřešit.“ Povzdychla jsem si a šla najít Liama, který byl ve svém pokoji, ležel na posteli a civěl do stropu. Zavřela jsem dveře, ale dost hlasitě, aby o mně věděl. „Liame…“ Mluvila jsem roztřeseně. „Pojď sem.“ Natáhl ruku. Trochu se mi ulevilo. Došla jsme k posteli a za ruku ho chytla. Stáhl si mě k sobě. „Jako anorektička nevypadám, že ne?“
„Ne, to ne. Jen chci, abys byla v pořádku. Dal bych všechno na světě, za to, abys byla v pořádku.“
„Budu se snažit, slibuju.“ Políbila jsem ho na tvář. „Jinak, mamka nám bude dělat zmrzlinový pohár.“ Informovala jsem ho. „A ten do sebe nacpeš, že?“
„Ano.“ Uklidnila jsem ho. „Je mi to tak líto.“ Jeho hlas byl zlomený. „Nebýt se mnou, nic z toho ti není.“
„Nebýt s tebou, postrádá můj život smysl.“
„Nebýt se mnou, jsi v pohodě a nic ti není.“
„A myslíš někdy na sebe? Na svůj život?“ Nasadila jsem mu brouka do hlavy. Stále mluví jen o mě, o mém zdraví a o mém životě, ale snad nikdy nezmíní ten jeho. „Má povinnost je myslet na tebe. A ano, na svůj život myslím, protože ty jsi můj život.“
„Payne.“ Zavrčela jsem. „Miluju tě.“ Umlčil mě polibkem. „A chci, aby si byla zdravá.“
„Ale já jsem zdravá.“ Objala jsem ho. „Pokud budeš držet hladovku, nebudeš.“ Zakroutila jsem si pro sebe očima. Hlavu jsem si položila na jeho rameno a zavřela jsem oči. Byl to zase tak krásný pocit, My dva sami, od všech těch přiblblých paprazzi, fotografů, uřvaných fanynek… Miluju tuhle chvíli. Dala bych cokoliv za to, aby jich bylo víc, protože ho tak miluju. Říct mi tři roky zpátky, že budu hodit s jedním členem nejpopulárnějšího BoyBandu světa, asi si poklepu na čelo.
„Chelsea, Liame, zmrzlina!“ Zavolala po nás Karen. „Jdeme na zmrzku?“ Zahihňala jsem se. „Pojď princezno.“ Políbil mě na temeno hlavy a slezli jsme z postele. Ruku v ruce jsme seběhli dolů. Zašli jsme do kuchyně. Ruth, Nicole a Geoff se už u stolu ládovali zmrzlinovým pohárem. Karen předstoupila před nás, v rukách dva poháry s pořádným kopcem zmrzliny, nakrájeným ovocem a šlehačkou. „Žádné další hádky?“ Přimhouřila oči. „Ne.“ Řekli jsme naráz. „Tak dobře.“ Poháry nám dala. „Jdeme do obýváku.“ Oznámil Liam a mě nezbývalo, než tam jít. Za chvilinku přišle za mnou a podal mi lžičku. Sedl si vedle mě na gauč. Nabrala jsem zmrzlinu a vložila ji do pusy.
„Vanilková.“ Olízla jsem si rty. „Čokoládová.“ Napodobil mě Liam a já se mu zasmála.
Celý pohár jsem zporcovala, ale měla jsem pocit, jako bych každou chvilkou měla prasknout. „Nebudeš se zlobit, když s ním až večeři?“ Liam se na mě přísně mračil. „Lásko. Mam si držet pravidelnou stravu, ale to neznamená, že musim jíst každou minutu. Už teď mě bolí žaludek.“ Sklopila jsem pohled. „No dobře.“ Povzdychla jsem si. Skleněný pohár mi vzal z ruky a zmizel. Nenaštvala jsem ho zase? Nemohla jsem za to… Díky bohu se ale po pár minutkách vrátil, sedl si vedle mě a ruku mi přehodil kolem ramen. Přitulila jsem se k němu a propletla si s ním prsty. Hlavu jsem si opřela o jeho ramno a zavřela jsem oči. „Chceš spát?“
„Trochu.“
„Tak dobře.“ Z ničeho nic jsem byla v jeho náručí a nesl mě do svého pokoje. Položil mě na postel a lehl si ke mně. Přikryl nás a objal mě. „Spi.“ Políbil mě na tvář a já rázem usla.
Celá postel se začala otřásat. Ihned jsem otevřela oči a psatřila Liama, který ze spaní něco vykřikoval a házel sebou do všech stran. Mě má něco povídat o nočních můrách? Vždyť on je má milionkrát horší. „Liame.“ Chytla jsme ho za ramena. „Liame.“ Třásla jsem s ním. „Medvídku, prober se.“ Stále něco vykřikoval, když se rozrazily dveře od pokoje. „Co se děje!?“ K posteli se přihnala Karen. „Zdají se mu noční můry, nemůžu ho probrat.“ Začaly mi stékat slzy. „Snaž se dál.“
„Co se děje?“ Ve dveřích už stál zbytek rodiny. „Noční můra.“ Odpověděla jim Karen. Stále jsem s Liamem třásla a mluvila na něj. Konečně se probral. Prudce se posadil, zapřel se dlaněmi o postel a rozdýchával se. „Liame.“ Okamžitě jsem ho objala a tiskla si ho k sobě. „Mami, doneseš mi prosím vodu?“ Zaprosil. „Jasně, hned jsem tady.“ Odkráčela pryč. „Jsi v pohodě bráško?“ Optala se starostlivě Ruth. „Ano, běžte spát.“ Vyslal je. „Tak dobře, dobrou.“ Všichni tři odešli pryč. „Co se ti zdálo?“ Stále jsem nebyla připravena ho pustit. „Pořád to samý, a to, že si zase umřela.“
„Zdá se ti pořád o tom, jak umírám?“
„V jednom kuse.“ Možná proto má takový strach, že mi něco je. Asi už jsem chápala, proč se tolikrát naštval. „A proto se o mě teď tak bojíš?“
„To taky, je to s tim hodně spolčený.“
„Méďo, jsou to jen noční můry.“ Přejížděla jsem mu po zádech. „Ale jedna se splnila, pamatuješ? Jak si omdlela, když se na nás tlačily ty fanoušci.“
„Ale to byla jen jedna. Jiná už se nesplní, přísahám.“
„Nesu vodu.“ Karen vkročila do pokoje. Pustila jsem Liama. „Děkuju.“ Natáhl vodu po skleničce a Karen mu ji dala. „Jsi v pořádku zlato?“ Zeptala se ho. Liam vodu vypil do dna a sklenici jí vrátil. „Jo, jsem. Jen si zajdu dát sprchu.“ Odkryl se a slezl z postele. Obešel Karen a odešel do koupelny. „Mam o něho strach Karen.“ Zazoufala jsem. „Ty noční můry se mu zdají v jednom kuse.“ Schovala jsem si obličej do dlaní a plakala jsem. „Shhh.“ Karen si sedla na poste a začala mě hladit po vlasech. „Má toho moc. Oba toho máte moc.“ Popotáhla jsem a pustila si obličej. „Ale to není jen tak, mít takové noční můry. Vždyť jsem ho teď málem neprobrala.“ Utřela jsem si oči. „Ráno to s ním proberem. Nebo si s ním zkusím promluvit. Teď si lehni holčičko.“ Políbila mě do vlasů a zmizela. Lehla jsem si na bok a přikryla se. Proč tolik nočních mur? Proč to měl? Musel mít něc v hlavě, něco co ho trápilo a to to vyvolávalo. „Jsem tady.“ Upozornil na sebe a zavřel dveře. „Dobře.“ Zamumlala jsem. „Pusť mě z hlavy lásko, prosím.“ Postel se prohla a jeho dech mi náhle narážel do krku. „To nejde. Tak moc tě miluju a tak strašně nechci, aby se ti tohle dělo.“
„Miláčku, přestaň. Nic mi není. Prostě mam jen noční můry.“
„Ale ty netušíš jakej mam o tebe strach! Však jsem tě teď nemohla ani probrat!“ Hulákala jsem. „Tiše.“ Políbil mě na rameno.
