Probudila jsem se asi o tři hodiny později celá propocená. „Méďo, musim do sprchy.“ Vstala jsem a stáhla si spocené tričko, protože to nešlo vydržet. „Mm.“ Liam si oblíznul rty. „Liamku, na Nic nemysli. Není mi dobře.“ Vzdychla jsem si a ze skříně si vyndala černé tílko, tepláky, mikinu na zip a spodní prádlo. „Co ti je?“ Ucítila jsem polibek na mém krku. „Asi jsem nemocná.“ Otočila jsem se na něho a on mi sáhl na čelo. „Vždyť celá hoříš. Jdu ti uvařit čaj a najít teploměr.“ Políbil mě na čelo a odešel. Zašla jsem si do sprchy, špinavé věci hodila do koše s prádlem a ty čisté si oblékla. Na hlavě jsem si udělala drdol. „Promiň…Nikam nejdeme, Chelsea je špatně.“ Uslyšela jsem z kuchyně. „Kam jsme měli jít?“ Liam pokládal mobil na pult. „K Harrymu. Pozval nás na jídlo.“ Posadila jsem se. „Škoda.“ Vzdychla jsem si a dlaní si podepřela hlavu. „Lásko, vypadáš hro,“ Zarazil se. ,,nemocně.“ Dopověděl a s velkým hrníčkem, ze kterého šla ještě pára, přišel ke mně. „Děkuju, že si chtěl říct hrozně.“ Čaj jsem si od něho vzala. „Vždyt víš v jakým slova smylu jsem to myslel.“ Ohnul spodní ret a na čele se mu udělaly vrásky. Miluju, když udělá tohle gesto, je při něm tak roztomilý. „Já vím méďo.“ Levou rukou jsem mu přejela po tváři. Vstala jsem a šla do obýváku. Na konferenční stolek jsme si položila čaj. „Donesu ti peřiny a připravim ti tu ležení.“ Informoval mě a odešel. Já sotva stála na nohou. Díky bohu se hned vrátil. Rozložil mi gauč a ustlal mi tam. Hned jsem si lehla a peřinou se přikryla až pod bradu. „Z čeho to můžeš mít?“ Přisednul si ke mně. „Medvídku, nechci, aby si byl nemocný.“ Snažila jsem se ho vystrčit pryč, ale on se vzpíral. „Nepůjdu nikam.“ Chytnul mě za ruku. „Z čeho to máš?“ Ptal se z novu. „Já nevím.“ Položila jsem si hlavu na jeho hruď a zívla si. „Spi.“ Políbil mě na tvář. „Miluju tě.“ Vyšel tichý hlas z mých úst a rázem jsem spala.
Něco mě pošimralo na tváři a pomalu jsem otevírala oči. Liam měl ke mně sklonný obličej. „Lásko, já už se lekl, že nežiješ!“ Políbil mě na čelo. „Proč?“ Vyhrkla jsem a posadila se. „Prospala si celý zbytek včerejšího dne a teď už je deset večer, další den.“ Vykulila jsem oči. „Co-cože?“ Hned jsem se podívala na hodiny a Liam měl pravdu. Bylo deset hodin večer dalšího dne. „Ale už jsem se vyspala.“ Zasmála jsem se. „No to jo, ale já se o tebe bál spáči.“ Posadila jsem se a opřela o gauč. „Medvídku.“ Chytla jsme ho za jeho hrubou tvář a pohladila ho po ni. „Miluju tě.“ Přitáhla jsem si ho a políbila ho na rty. „A jak ti vůbec je?“ Opřel se vedle mě. „Líp.“ Usmála jsem se. „To je dobře.“ Úsměv mi opětoval. „Půjdeš ještě spát?“ Nadzvednul obočí. „Nevím.“ Zakroutila jsme hlavou ze strany na stranu. „No, já asi ano.“ Zívnul si. „Tak běž, já si zajdu do sprchy a pak tu budu koukat na film.“ Vtiskla jsem mu malý polibek na čelo. „Chci spát vedle tebe lásko.“ Ohnul spodní ret. „Je to tu celé…Blé.“ Rozhlédla jsem se po posteli. Myslela jsem „blé“ v tom smyslu, že je to povlečení celé spocené. „Převléknu to. Zajdi si do sprchy.“ Liam se zvednul a já také. Byla jsem pořádně zesláblá. Šla jsem do ložnice, kde jsem si vzala kostkované kalhoty na spaní, černé tričko s dlouhým rukávem a čisté spodní prádlo. S těmito věcmi v ruce jsem odešla do koupelny, kde jsem se osprchovala a umyla si hlavu, protože byla mastná a upocená. Oblékla jsem se do čistých věcí a špinavé hodila do koše na špinavé prádlo. Ručníkem jsem si krapet vysušila vlasy a šla jsem za Liamem do obýváku. Na gauči bylo nové tyrkysové voňavé povlečení. „Tak si běž lehnout.“ Otočila jsem se a Liam šel z ložnice. V ruce držel cosi podélného. „Co je to?“ Natahovala jsem ruku. „Teploměr trdlo.“ Zasmál se a podal mi ho. „Děkuju.“ Liam mě políbil. Zalezla jsme si na gauč a peřinou se přikryla. Teploměr jsem si dala pod podpaždí a čekala 5 minut, kdy teploměr zapípal. „Tak co?“ Zeptal se starostlivě Liam. „38,3 °C. Super.“ Vzdychla jsem si a teploměr odhodila. „Tak to se nedivím, že si pořád unavená.“ Liam si vlezl vedle mě. „Budeš nemocný.“ Odvrátila jsem od něho tvář. „Zlatíčko. Nenech mě si zkazit chvilky, kdy můžu být s tebou. Prosím…“ Opět jsem se na něho podívala a v očích mu šel vidět smutnost, ale hlavně upřímnost. „Dobře.“ Mrkla jsem s úsměvem. Liam si lehnul. Položila jsem si hlavu na jeho hruď. Hladil mě po vlasech a u toho usínal. Hladit mě přestal a slyšela jsem jen pravidelné dýchání, které mě uklidňovalo. Uklidňovalo mě tak, že se mi začaly klížit víčka, až jsem byla zase ve svém světe fantazie.
