Letěli jsme necelé dvě hodiny. Lístky byly tak blbě zabukované, že jsem nemohla sedět s Liamem, ale seděla jsem vedle nějakého chlápka. Liam z toho zrovna nadšený nebyl, protože ten chlápek po mě furt koukal. Měla jsem výstřih a kvůli němu jsem dělala, že mi je zima tak jsem si vzala mikinu. Fakt jsem nepotřebovala aby mě nějakej chlap očumoval. S Liamem jsme ho poprosili jestli by si místo nemohli prohodit, ale na rovinu nám řekl, že ne. Konečně jsme doletěli do Londýna. Když jsme přiletěli a všimla jsem si, že mám tři nepřijaté hovory od babičky okamžitě jsem jí zavolala. Zkoušela jsem jí volat 2x. „Babi co se děje?“
„Chelsea.. Děda.“
„Co je s dědou?“ Byla jsem celá vyděšená a Liam na mě jen koukal.
„ On je v nemocnici. Něco jsme ti totiž neřekli.“
„Panebože.“ Rozplakala jsem se jí do telefonu a Liam ke mně hned přišel. Telefon jsem mu podala, protože jsme neměla sílu na to mluvit dál. Mluvil s babičkou tedy místo mě. Když dovolali přišel za mnou. „Chelsea. Máme přijet za tvojí babičkou. Potřebuje si s tebou promluvit osobně.“ Objal mě. Neměli jsme u sebe ani jedno auto. Neváhala jsem a taxi, který přijel nás odvezl rovnou za babičkou. Cestou jsem přemýšlela nad tím, co mi neřekli. Myselal jsem i na nejhorší.
Po pár hodinách jsme přijeli k nim před dům. Vběhla jsem dovnitř. Babička byla doma. „Babi co se děje?“ Přiběhla jsem k ní. „Sedni si.“ Poslechla jsem ji a sedla jsem si do křesla. „Chelsea mi ti něco zatajili. Děda. Děda má totiž rakovinu.“ Řeknu vám. V tu chvíli se mi udělalo strašně zle. Začly mi téct slzy a bylo mi slabo. „Je mi nějak špa..“ Než jsem to dořekla omdlela jsem. Vzbudila jsem se až o hodinu dýl na posteli v mém starém pokoji. Liam mě držel za ruku a hladil po vlasech. Prudce sem si sedla. „Chelsea opatrně.“
„Liame řekni mi, že to byl jen zlý sen. Že dědovi nic není?“ Liam mlčel. „Liame. Já. To nemůže být pravda. Potřebuju být sama.“ Liam to chápal. Políbil mě a odešel. Zavřel za sebou dveře. Já se šíleně rozplakala. Nešlo to zastavit. Byl to můj děda. Ten který mě od mala vychovával, ten který při mně přes všecky mé potíže stál, který mi se vším pomáhal. Plakala jsem tam hodně dlouhou dobu, až ke mně Liam už přišel. „Chelsea mrzí mě to. Neplakej.“ Liam mě pevně objal. Byla jsem z toho úplně v háji. Neměla jsem ani sílu za dědou jet. Až druhý den ráno jsem se odhodlala ho navštívit. Liam jel se mnou, kdyby mi něco bylo. Počkal v čekárně a doktoři mě na chvilku pustili za dědou. Ležel v posteli celý zesláblý a zase o něco hubenější než minule. Sedla jsem si k němu a chytla ho za ruku. Spal. „Panebože. Proč on? On si to nezaslouží. On mi se vším pomáhal.“ Podívala jsem se na dědu a políbila jsem ho na čelo. Opřela jsem se lokty o dědovu postel a podepřela jsem si hlavu. Zase jsem brečela. Když mě v tom děda pohladil po hlavě. Okamžitě jsem jí zvedla a podívala se na něj. On se usmíval. „Dědo..“ Nic jiného ze mě nevypadlo. „Chelsea. Mrzí mě, že mě takhle vidíš. Myslel jsem, že jste ještě s Liamem v Alpách.“
„Včera jsme přijeli. Čeká na chodbě..“ Nevěděla jsem proč, ale děda ho chtěl zavolat. Vyšla jsem na chodbu a na Liama jsem zavolala. Vstal a celý skleslý přišel ke mně. „Copak se děje?“
„Děda s tebou chce mluvit.“ Vešel dovnitř. Děda mi řekl ať chvíli zůstanu na chodbě. No byla jsem tam, ale přivřenými dveřmi jsem poslouchala co se vevnitř odehrává. Zaslechla jsem dědu, jak Liamovi říká: „Liame. Nebudu to tajit. Vím, že moc času mi už nezbývá. Chelsea na tobě opravdu záleží. Prosím tě. Postarej se o ni. Chci aby byla šťastná.“
„Postarám se o ni. Ona je celý můj život a já budu dělat vše proto, aby byla šťastná.“ Děda si s Liamem slabě potřásl rukou. A bylo to tu. Zase ten pláč. Pomalu jsem opřená o zeď sjela k zemi. Chytla jsem se za hlavu. Slzy nechtěly přestat téct. Po chvilce ke mně Liam přišel. Dřepnul si přede mě. Oči mu celé zesklovatěly při pohledu na mě. Chytl mě za ramena a já se k němu přitiskla. „Chelsea, budu se snažit dělat vše proto, abys byla šťastná. Miluju tě.“ Liam za pár dní musel odjet, ale já celé dny strávila s dědou v nemocnici. Pomáhala jsem mu. Koukala s nim na filmy. Chtěla jsem s nim teď strávit každou minutu. Jenže po měsíci přišel nejhorší den mého života. Když jsem přišla do nemocnice a chtěla jít za dědou na jeho posteli nebyl. Byla uklizená. „Sestřičko, kde je děda?“
