Odjela jsem na místo naší schůzky. Sandra už tam čekala. Seděla na lavičce, kde jsme si vždy povídaly. „Sandro jsem tu.“ Zavolala jsem na ni. Vstala a šla mě přivítat. Z toho místa je nádherný výhled na Londýn. „Je krása tu zase být po tolika letech..“
„Ano, to je.“ Odpověděla jsem jí. „Pojď si sednout.. Mam toho tolik co ti říct a ty mě určitě taky.“ Šly jsme si sednout na lavičku. „Co ten Liam? Jak jste spolu dlouho?“
„Dva roky. Uteklo to. Co ty máš někoho?“
„Co myslíš? S mojí postavou..“ Sklesle se podívala k zemi. „Sandro si nádherná. Na postavě nezáleží. Záleží na tom, jaká si uvnitř. On se najde někdo, kdo tě bude milovat takovou jaká si..“
„Tobě se to mluví Chelsea.. Si štíhlá, krásná. Kluci ti nikdy nedělali problém. Ale já? Se na mě pořádně podívej.“ Já nechápu co měla se sebou za problém. Možná je při těle.. Ale v obličeji je nádherná. Je hodná, zábavná, má ráda děti.. „Sandro no tak. Hlavu vzhůru a neztrácej naději. Co vlastně rodiče a Jason?“ Jason byl její starší bratr. Svojí mladší sestru vždy chránil. Měli mezi sebou úžasný vztah.
„Mají se skvěle. Děkuju.. Co babička s dědou?“ Když řekla slovo děda jen jsem se nadechla a začala se rozhlížet po Londýně. „Víš on umřel.. Jsou to asi 4 měsíce zpátky. Ale už je to za mnou.“
„To je mi líto Chelsea.. Nevěděla jsem to.“ Pousmála jsem se na ní. „Ale víš co? Našel se mi táta.“
„Kecáš? Ty si poznala svýho tátu? Jak vypadá?“
„Sympaťák a je mi podobný. Byla to schoda náhod. Dělala jsem tanečnici klukům na koncertě a on ten koncert připravoval. Potkala jsem ho tam. Bydlí v Tennessee. Rozumíme se. Má syna. Je mu 11 jmenuje se Nicholas. Je hrozně milý. Zrovna ho hlídám, má mě rád. Dokonce kvůli mně přesunul Vánoce a slavili jsme je o dva dny dýl. Teď je s Liamem v nemocnici. Táta má manželku, Ashley. Ta mě naopak od Nicka moc v lásce nemá. Ale co u všech oblíbená nemusim být. A teď dost o mně. Povíděj taky ty.“ Poplácala jsem jí po zádech. „Tak o mně. Není ani co říct. Teď poletím na Nový Zéland. Vlastně to nevíš. Jason se usadil. Má ženu a narodila se jim krásná dcerka. Alexandra se jmenuje. A ta manželka je kdo jiný než bráchova dlouhověká láska Tora.“ S Torou jim to slušelo. Vždy se rozcházeli a zase se dávali dohromady. Byli nerozluční jako já s Liamem. „To je úžasné. Hale myslíš, že u našeho stromu budou ještě vyřezaná naše jména?“
„A jo. Tak se pojď podívat.“ Vstaly jsme a šly kousek od lavičky najít náš strom. Naše jména tam pořád vyřezaná byla. Se Sandrou jsme potom ještě zašly na kafe a na osmou jsem šla do nemocnice vyzvednout Nicka. S Liamem koukali na Transformers. „Ahoj Chelsea!“ Nick se po mě rozeběhl a objal mě. „To není fér! On po tobě skočit může aby tě objal a já ne!“ Liam dal ruce křížem a dělal naštvanýho. „Když tady někdo nepije jak má, je to těžký, víš trdlo.“
„Jestli mu dáš pu..“ Liamovi jsem pusu dala. „Bože!“ Nick si hned pobalil věci a kroutil očima. Začali jsme se mu smát. „Chelsea, za dva dny už mě možná pustí.“
„To je dobře. Ráno přijedu tak pa.“ Políbila jsem ho a šli jsme. Nick spal tentokrát konečně u sebe v pokoji a já se pořádně vyspala. Ráno jsem jela za Liamem, ale moc dlouho jsem tam nebyla.
Další den ho konečně měli pustit. Ráno jsem vstala brzy. Nick spal, tak jsem mu nechala vzkaz a snídani na stole. Přišla jsem k Liamovi na pokoj a sestřičky mu pomáhaly pomalu vstát z postele. Už byl oblečený v civilu. Připadalo mi, jakoby byl po operaci, že se o něho tak staraly. Jedna ze sestřiček přišla za mnou. „Tak vám ho pouštíme domů. Dávejte na něj pozor. Musí hodně pít. Taky by mu prospělo, abyste se šli projít na kyslík. A prosím opatrně mu sdělte, že na pár dní nemůže koncertovat. Vy to zvládnete.“
