Ty dopisy mi chodily pravidělně asi měsíc. Stálo v nich skoro furt to samé, ale někdy se tam vyskytlo i: „Ty svině, ty si nedáš pokoj jo? Liam by si měl dávat dobrý pozor, nebo se mu něco brzy stane“ a tak dále. Dopisy byly psané na počítači. Celý měsíc jsem se Liamovi vyhýbala. Jediný komu jsem o tom řekla byl Niall, ke kterému mi narostla obrovská důvěra. Jednou už to Liam nevydržel a přijel ke mně domů. Otevřela jsem mu. Vlítl mi do bytu a zařval: „Tak kde ho máš?“ Vyvalila jsem oči.
„Liame..Co tu vyvádíš?“ Naneštěstí v tu dobu ke mně měl přijít Niall.
„Celý měsíc se mi vyhýbáš! Tak co si mam myslet?“ V tu chvíli Niall přišel.
„Liame..“ Strašně hysterčil.
„Takže Niall jo? Aha. Asi jsem se v tobě spletl Chelsea.“ Nahrnuly se mi slzy do očí a musela jsem si sednout na gauč. V tom se do toho vložil Niall: „ Liame sakra co tu vyvádíš? Nevidíš, že má problémů víc než dost? A ty na ní takhle vylítneš? Jestli sis myslel, že tě se mnou podvádí si na velkym omylu. Já se jí jen celý měsíc snažím s něčím pomoc! Snažila se tě jen chránit.“ Liam se zarazil, protože nevěděl o co jde. „S čím pomoct? Proč mě chránit? Sakra tak o co tu jde..Chelsea? Nechceš mi něco říct?“
Niall se na mě podíval. Viděl jak mi je. Ale sám chtěl, abych o dopisech Liamovi pověděla. Celý měsíc mě k tomu nutil, ale já to neudělala.
„Tak dobře. Liame počkej tu.“ Zašla jsem do ložnice. Z nočního stolku jsem vytáhla ty dopisy a donesla mu je. Hodila jsem je před televizi na konferenční stolek. „Co to je?“ Zeptal se Liam. Niall se na něj podíval a odpověděl mul: „Jen čti.. A pak si uvědom proč se ti vyhejbala. A bejt tebou se jí taky omluvím za to, jak si na ní vylítl!“ Liam si vzal do ruky jeden z dopisů a přečetl si ho. Přečetl si i několik dalších. Odhodil je a bouchl rukou do stolu. „Proč si mi to neřekla.. Kdybych věděl, že se mě snažíš chránit, nevylítl bych na tebe.. Promiň.. Moc mě to mrzí..“
„Myslíš, že kdybych ti to řekla tak se tim něco vyřeší? Dělal by sis leda ještě větší starosti.“ Stála jsme opřená o gauč. Zvendul se, přišel ke mně, obejmul mě. Na chvíli jsem se zase cítila šťastná. Slzy mi stékaly po obličeji a nechtěly přestat. Niall se na nás usmál, sedl si na gauč a zeptal se: „Ale co teď. Zavoláme to na policii nebo?“
„Já nevím.“ Odpověděla jsem. Liam si sedl a koukl se na ty dopisy.: „Já bych tam zavolal. Můžou sem dát hlídku a když ti někdo něco hodí do schránky můžou ho chytit. Kdy ti přišel první dopis?“ První dopis.. Bála jsme se, že by se naštval, ale radši jsem mut o řekla.
„Tak dobře. První dopis mi přišel ten den, když jsme jeli za Zaynem, aby mi představil Perrie. Nialle zavoláš tam? Myslim na policii.“ Působil z toho trošku naštvaně.
„Jo jdu na to.“ Niall se zvedl a šel jim zavolat. Liam si na stůl položil loket a podepřel si dlaní hlavu a jen si ty dopisy prohlížel. „Liame netrap se. Ono se to vyřeší. Já se tě jen snažila chránit. A Niall mi jen pomáhal. Vlastně, ty sis vážně myslel, že tě podvádím?“ Sedla jsem si naproti němu.
„Doufam, že toho hajzla chytnou. Já vim, že jo, ale mohla si mi to říct. Za tohle sem Niallův velký dlužník. No tak měsíc se mi vyhejbáš, odepíšeš jen někdy. A teď sem ještě přijde Niall..“ Podíval se na mě.
„Ty si hlupáček. Liame tebe miluju víc než cokoli a podvíst tě? Promiň ale to je pitomost. Nedokázala bych to.“Liam natáhl ruku přes stůl, chytl mojí a hladil mě.Přišel Niall. „Takže lidi. Volal jsem tam. Prý k nám přijede někdo od nich a budou se snažit udělat co bude v jejich silách.“ Vstala jsem a Nialla obejmula. Poděkovala jsem mu. Co pro mě ten měsíc dělal mu nikdy nezapomenu. Čekali jsme než přijede policie. Konečně někdo zazvonil na dveře.Otevřela jsem. Stáli tam dva strážnici. Jednomu mohlo být tak 25 a druhýmu kolem 40 let. „Dobrý den. Někdo nám volal ať sem přijedeme.“
„Ano volal kamarád, kvůli mně. Pojďte dál“ Vešli a oboum se rozzářili zorničky, když tam viděli Nialla a Liama. Ten starší hned zareagoval: „Páni vy jste ty mladíci, ze skupiny One Direction, že ano? Poslouchá vás totiž moje 14 letá dcera. Až jí řeknu že sem vás potkal..“ Kluci se jen uculovali. „Ale teď dost.. Co se stalo?“ Podíval se na mě. „Víte už tak měsíc mi chodí výhružné dopisy. Tady jsou na stole“ Ukázala jsme na ně a oni si je prohlédli.
„Nevíte o někom kdo by vám je mohl posílat? Nemáte nějaké nepřátele?“ Ten mladší policajt vše zapisoval. „Víte od té doby co chodim s idolem holek na celém světě je těch nepřátel docela dost. Ale ještě sem přemýšlela..Napadl mě jen můj bývalí přítel.“ Liam se na mě prudce otočil a zvláštně na mě pohlédl.
„Proč si myslíte, že by to mohl být on?“
„Víte náš rozchod nedopadl moc dobře. A navíc celý náš vztah.. To máte jedno.“ Před Liamem s emi o tom zrovna moc mluvit nechtělo.
„Žárlivost..Jedna z nějčastějších věcí pro tyto případy. No dobře. Jak se jmenoval? A nemáte ještě fotku? Nebo nám ho popište.“
„Žárlivostí to nebylo, ale to teď nehraje roli. Jeremy Drew. Asi metr osmdesát. Modré oči, a vždy nosil černý nagelované vlasy. Byd…“ V tom sem se zarazila, protože jsem viděla jak jde někdo k mé schránce. Policajti se ohlédli směrem jako já, tudíž z okna, a taky tam někoho viděli. „Jacku běž se tam podívat.“ Řekl ten starší. Mladší strážník přikývl a rychle utíkal dolů. Koukala jsme z okna. Chytl nějakého malého chlapce s dopisem, který mi házel do schránky. Dovedl ho ke mně do bytu. „Co chcete! Já nic neudělal.“ Zakřičel ten chlapec. Ten starší policajt mu vzal dopis z ruky a otevřel ho. Vážně. Byl to další výhružný dopis . „Ale, ale. Kolik ti je?“
„Je mi 13. Sakra můžete mi vysvětlit o co jde?“ Vzala jsem si od strážníka ten dopis. Koukla jsem se, ale na toho malého chlapce mi to nesedělo. „Jak si k tomu dopisu přišel?“ Optala jsem se.
„No kousek odtud mě zastavil chlápek. Dal mi 3O liber a řekl ať tenhle dopis doručim sem do schránky nějaké Chelsea Baker, tak jsem to jednoduše udělal. Já nevim co v tom dopise je, ale já přísahám, že jsem nic neudělal“
Koukla jsem se na něj a z očí jsem mu poznala, že nelže. „On nelže. Věřím ti. Jen nám prosím popiš jak vypadal.“
„Měl kapuci na hlavě. Ale často.. no všímám si očí. Měl je modrý, měřil tak kolem metru osmdesát. A mohlo mu bejt něco málo přes 20. A už můžu jít?“ Byl strašně nervózní a plný strachu. Poděkovala jsem mu a pustili ho. V tu chvíli jsem nevěděla jak ho chtěj chytit když posílá děti.. „Tak dobře. Popis seděl. Rozmístíme kousek od baráku kolegy. I na náměstí. Když ho uvidí chytnou ho. Ještě zkusíme zajet k němu domů. Pamatujete si kde bydlel?“
„ Ano. Aldwych 310.“
„Dobře zajedeme tam a pošleme někoho hlídat sem před barák. Nashledanou.“ Niall za mě poděkoval a šel za nimi zavřít. Po pár dnech čekání ho konečně chytli. A opravdu to byl můj bývalý. Kretén. Já už mohla zase spokojeně žít. Od té doby se všechno vrátilo zpět do starých kolejí.
