No týden utekl a měli jsme odletět do Irska. Spika jsme nechali u Liamovo rodičů. Tentokrát si nebalil věci jen Liam, ale i já. Vše jsem si naházela do mého černého kufru na kolečkách. Liam dohodnul s Paulem, že na letiště přijedeme našim autem, ale Paul tam bude hned čekat. Spika jsme den před tím odvezli k babičce. Byla strašně ráda, že Liama viděla. Popovídala si s ním a oba se pořád smáli, což pro mě bylo úžasné.
Okolo šesté hodiny ráno jsme jeli na letiště. Řídil Liam, jinak by to byly samé kecy.
Dojeli jsme na letiště. Všude bylo tolik paparazzi, fanoušků… Bylo to strašné. Letiště jsme objeli z druhé strany, kde měl Paul čekat, a taky čekal. Vylezli jsme z auta. „Ahoj Chelsea, rád tě vidím.“ Objal mě s bonusovým polibkem na tvář. „Já tebe taky.“ Opětovala jsem mu. Vyndali jsme věci z auta. „Támhle jsou!“ Uslyšeli jsme. Otočili jsme se a řítili se na nás paparazzi ze všech stran. K tomu fanoušci. Bylo to šílené. „Tak honem do letadla.“ Přihnali se k nám další tři bodyguardi. Utíkali jsme i se zavazadli do letadla. Paparazzi byli ale strašně rychlí a obklopili nás. Liam mě chytnul za ruku a pevně mi jí stisknul. Bodyguardi ho ale ode mě odtáhli a prodrali ho do letadla. Já tam stála s kufrem v ruce a Paul se mě snažil prodrat ven také. „No tak uklidně te se!“ Zařval na ně. Tak se na mě tlačili, blesk lítal jeden za druhým, špatně se mi dýchalo. Bylo tam takové dusno. „Chelsea!“ Uslyšela jsem Liama s klukama. Podívala jsem se na letadlo a snažili se pomoc. „Chelsea, až řeknu tři, poběžíš. Kufr ti vezmu.“ Sáhl po kufru. „Raz.“ Začal odpočítávat. „Dva, tři!“ Uslyšela jsem výstřel, všichni se otočili a já utíkala do letadla. Paul za mnou. Konečně jsme byli v něm. Vrhla jsem se s brekem, který byl způsobený tím šokem, Liamovi kolem krku. „Tohle není normální.“ Kroutil hlavou Harry. „Vždyť ji málem ušlapali!“ Dodal Louis. Celá jsem se klepala. Liam si mě k sobě tisknul. „Už se to nestane. Slibuju.“ Políbil mě do vlasů. „Posaďte se! Vylítáme.“ Museli jsme poslechnout a posadili se. Já si sedla na odstrčenou sedačku, protože jsem chtěla být sama. Niall po mě pořád pokukoval, až mu to nedalo a šel za mnou. Sedl si na sedačku naproti mně. „Kočko netrap se.“ Usmál se. „Ale to nejde. Málem mě udupali. Já, já si na to snad nikdy nezvyknu.“ Sklopila jsem hlavu. „My si zvykli.“ Podíval se na kluky. „Pojď sem, to bude v pořádku.“ Natáhl po mě ruce a objali jsme se. Pořád jsem z toho byla v šoku a plakala jsem. „Klid Chelsea, to bude dobré.“ Hladil mě po vlasech a uklidňoval mě. „Vždyť mě málem ušlapali.“ Zazvlykala jsem. „Doletíme do Irska a tam vše bude v pohodě, ano?“ Pustil mě a chytl mě za ramena. „Slibuješ?“ Optala jsem se s nadějí. „Slibuju.“ Utřel mi slzu a vstal. Hned si s ním místo prohodil Zayn. „Si v pořádku?“ Na čele se mu udělaly vrásky a starostlivě se podíval. „Mohla bych se tě ptát na to samé.“ Směřovalo to na jeho a Perrie. „Co tím myslíš?“
„Perrie?“ Zayn sklopil pohled. „Aha.“ Vzdychl si. „Co se stalo?“
„Prý už mě nemiluje.“ Podíval se na mě. „Jak někdo může přestat milovat tak úžasného kluka.“ Nepochopila jsem a kroutila hlavou. „Hahaha..Úžasného.“ Řekl ironicky. „Zayne víš kolik holek si tě představuje v posteli?“ Nadzvedla jsme obočí. „Věř mi… Je jich hodně.“ Zasmála jsem se a on také. „Musíš se posunout dál. Netrápit se. Dostaneš se z toho.“ Pohladila jsem ho po paži. „Máš pravdu.“ Poplácala jsem ho po rameni a on vstal. „Kde je Liam?“ Optala jsem se. „Řekněme, že sedí, má sluchátka v uších a trucuje.“ Odešel. Já se zvedla také a šla najít Liama. Seděl úplně vepředu. Hlavu měl opřenou o okénko, koukal ven a poslouchal muziku. Přisednula jsem si k němu. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a políbila ho na krk. Podíval se na mě, usmál se a zase hlavu opřel o okénko. Položila jsem si ruku na jeho stehno. Chytl mě za ní. „Budeme přistávat! Připutejte se!“ Uslyšela jsem. „Méďo.“ Opatrně jsem Liamovi sundala sluchátko. „Co?“
