Weed Love || Larry Stylinson // Book1 ✔

Kapitola 29

Harry 

Znuděně jsem seděl v lavici a snažil se neusnout. Louis se tu dnes ani neukázal, což je trošku divný. Nevím, jestli by ho rodiče nechali doma jen tak, takže je možná nemocný? Celý den se táhl hrozně pomalu a já měl v břiše pořád takový divný svíravý pocit. Bylo mi jasné, že to je kvůli Louisovi. Protože nevím, co s ním je a zkrátka jsem až moc nervózní, že se mu něco stalo. O ekonomii k nám opět zavítalo pár žáků a trénovali na olympiádu, která je už za pět dní, tudíž v pondělí. "Chybí Tomlinson?" zadivila se naše učitelka a schovala si papír s příklady do desek, když se ještě zeptala, zda by mu to někdo neodnesl. Jako hodný student jsem se nabídl, ovšem se to neobešlo bez keců a bez spekulací o tom, že mu to nedonesu a nechám si to, snad abych rebeloval. "A co bych asi dělal s matikou, ty kreténe?" řekl jsem už naštvaně jednomu debilovi od nás ze třídy. Nakonec mi učitelka dala papír pro Louise a já byl rád, že mám alespoň záminku za ním jít. Ze školy jsem jel s klukama do obchodního centra, kde jsme strávili nějaký ten čas a já dostal nápad, že Louisovi koupím Bubble Tea. Koupil jsem ovšem i sobě. Ani nevím, jestli to pije, ale už do něj nechci pořád cpát kafe. S dobrou náladou jsem dojel až k němu před dům a zazvonil. Jestli budou mít jeho rodiče kecy, asi je zabiju, i když by mohli být v práci nebo prostě nejde zalezlý. 

Louis 

Znuděně jsem ležel v posteli a zíral před sebe. Přemýšlel jsem nad včerejškem... nad vším, co se stalo a na tváři jsem měl úsměv. Líbilo se mi to. Bylo příjemné si poprvé užívat život. Navíc na mě nikdo z Harryho přátel nebyl zlý a ani se mi za nic nesmáli. Dokonce se mi ukázali v pravém světle a já teď věděl, že jsou dobří a ne takový, jak jsem si dřív myslel. Někdy odpoledne se domem rozezněl zvonek a já tiše zakňučel. Musel jsem tam dojít. Sourozenci byli ve škole, nebo možná už u kamarádů a rodiče v práci. Vysoukal jsem se z postele a ze skříně si vytáhl boxerky a nějaký vytahaný svetr, abych tam nešel úplně nahý. Zvonek se ozval znovu a mě z toho začínala bolet hlava. Nebyl jsem zvyklý chodit spát takhle pozdě. Seběhl jsem dolu a před tím, než jsem otevřel dveře, jsem si svetr stáhl, co nejníže, abych se zakryl. "Oh, ahoj, Harry," věnoval jsem kudrnáči úsměv. Nečekal jsem, že přijde. V rukou držel dvě nějaký divný pití a jedno mi podal. "Ahoj," pozdravil a podíval se do útrob domu. "Uh, rodiče tu nejsou," pustil jsem ho dovnitř a rychle za ním zavřel. Chytil jsem ho za ruku a raději ho vedl do svého pokoje, kde jsem se posadil na postel a on vedle mě. "Co je to?" zeptal jsem se a prohlédl si to pití. Možná už jsem o tom někdy slyšel, ale nikdy jsem to neměl.

Harry 

"Bubble Tea," odpověděl jsem na jeho otázku. "Umím číst, Harry," řekl s nadzvedlým obočím. "Nikdy jsi to neměl? Já ani nevím, co to má bejt, ale je to dobrý. Máš tam želé, to je nejlepší," zazubil jsem se a on se nedůvěřivě napil. Chvíli jsme si povídali a já vyzvídal, jestli není nemocný, ale spíš byl jenom líný. "Nesu ti příklady z matiky. Tu olympiádu máte v pondělí, ale to asi víš. Učitelka se divila, že tam nejsi. Fakt jsem myslel, že ti něco je," přiznal jsem a podal mu papír s matikou. Chvíli si ho prohlížel, než prohlásil, že to je lehký. Blázen, já tam nerozuměl vůbec ničemu. "Můžu si zapálit?" zeptal jsem se, ale netvářil se moc nadšeně. Prý se bál kvůli rodičům. Snažil jsem se ho ukecat, ale pořád se nějak neměl k tomu, aby mi to dovolil. Přišel mi nějaký divný, bez nálady. Nejhorší na tom je, že nevím, co se stalo. Dnešní den byl úplně klidný. S Louisem jsme si jenom povídali a řešili kraviny. Po třech hodinách mi volal Andy, že se zítra vrací domu a chce být dnes v noci ještě se mnou. "To je nějakej starej kámoš?" zeptal se Louis. "Vlastně jo, už je to dávno. Na Facebooku s ním mám i fotku,ní když asi ti ji ukazovat nebudu," zasmál jsem se nervózně. "Hrozně dlouho jsme se neviděli, vážně je neuvěřitelný, že se ukázal," mlel jsem pořád. Když jsem byl na odchodu, automaticky jsem dal Louisovi pusu a až po tom, co se zabouchly dveře, mi došlo, že jsme vážně jako nějaký pár. Zvláštní. 

Louis 

  Potom, co Harry odešel, jsem nevěděl, co dělat, ale první jsem šel vypočítat těch pár příkladů z matiky, které jsem měl během půl hodiny hotové. Myslel jsem si, že to bude těžší. Jakmile to bylo hotové, tak jsme seděl na posteli a zíral před sebe. Neměl jsem nic, co bych mohl dělat a učit se mi nechtělo. Neměl jsem na to náladu. Seběhl jsem dolu do kuchyně, kde jsem se pokusil najít tátovu krabičku od cigaret, ale zjistil jsem jenom to, že si jí dal jinam. Asi se báli, že jim to budu brát. Zavrčel jsem a sedl si na zem. Nebylo mi zrovna moc dobře. Byl jsem takový docela unavený a můj mozek trochu vynechával. Seděl jsem na zemi docela dlouho a pak jsem se pokusil vstát, ale nešlo mi to. Moje nohy byly slabé. Nakonec se mi to povedlo. Hlava se mi motala a žaludek byl jako na vodě. Nevěděl jsem, co se děje. Zamířil jsem zpátky do pokoje, ale uprostřed schodů se mi zatmělo před očima a já ztratil vědomí.Probudil jsem se v nemocnici. Kolem mě pípaly ty divné stroje a v pokoji jsem jinak byl sám. Neuvěřitelně mě bolela hlava a hlavně mě zajímalo, co se stalo. Pár minut jsem ležel a potom vešla sestřička, která mě asi přišla zkontrolovat. Zavolala doktora, který mi vysvětlil, že v mém těle nebylo dostatek energie-asi kvůli tomu, že jsem moc nejedl-a proto se zhroutilo. Nějaký celkový kolaps organismu a prý jsem se skutálel ze schodů a utrpěl lehký otřes mozku. Moje sestra mě našla a zavolala záchranku. Teď už bylo asi deset hodin ráno druhého dne. Doktor odešel a sestřička také, ale ta se vrátila s nějakým nemocničním jídlem. Žádný takový blaf jsem nechtěl. To se raději zhroutím znovu. 

Harry 

Celou noc jsme s Andym dělali kraviny, kouřili a hulili a prostě jsme se vrátili do starých časů, kdy na ničem a na nikom nezáleželo. Byla to opravdu pohoda a hlavně klid, který jsem po tom týdnu taky potřeboval. Poslední dobou se děje hodně věcí. Druhý den se Louis opět neukázal ve škole a já opět nevěděl, co mu je, takže jsem zazvonil na jejich zvonek, načež na mě vyběhla jeho máma a já se slovy, že je šílená, utekl. Řvala po mně, že je to všechno moje vina, že kazím Louise a hlavně, že je v nemocnici kvůli mně. Jako... Vážně jsem se chtěl zeptat, o čem to sakra mele, ale když za mnou běží s deštníkem a snaží se mě trefit jako nějakou mouchu... Zvláštní rodinka. V pátek se Louis ve škole pořád neukázal a já netušil, co dělat. Jediné, co jsem mohl, bylo spamování ho na Facebooku, ale stejně si to nezobrazoval. Celou sobotu jsem znuděně ležel a čuměl do stropu. Neměl jsem odvahu jít znovu zazvonit a zjistit, co s ním je. Ještě bych přišel o oko, protože by mi ho ten cvok vypíchl deštníkem.

Louis 

Z nemocnici mě pustili, až v sobotu. Byl jsem stále děsně slabý, protože jsem odmítal jíst, nebo spíš moje tělo odmítalo udržet jídlo v sobě. Pokaždé, když jsem něco snědl, tak jsem to i vyzvracel. Do auta a následně z auta do mé postele, mě otec musel nést v náručí, jelikož bych to sám nezvládl. Dali mi k posteli kýbl na zvracení a tašku s pečivem. Ještě jsem je požádal o telefon, nebo notebook, ale to mi vrátili, až večer, kdy jsem snědl alespoň tři rohlíky a udržel je v sobě. nechápal jsem, proč mají najednou takovou starost, když ještě před měsícem jsem jim byl ukradený. Jakmile jsem zapnul notebook, tak mi to došlo. Na jedné stránce na mě hned vyskočilo, že syn politiků Tomlinsonových je mentálně narušený a trpí anorexií. K tomu byla přiložena fotka, kdy si nandavám na těle triko v nemocničním pokoji. Do očí se mi nahrnuly slzy, jelikož to nebyla pravda. Nemůžu za to, že jsem tlustý a cvičením bych to neshodil. Otevřel jsem facebook, kde bylo spoustu zpráv a na mé timeline nějaké příspěvky. První jsem projel ty příspěvky, kdy se mě lidi ptali, proč to dělám a proč se ničím. Nechápal jsem to. Nakonec jsem otevřel zprávy. Většina byla od Harryho, ale pak mi psal někdo ze školy, kdo si založil falešný profil a psal mi spoustu hnusných věcí. Rychle jsem ho bloknul a raději odepsal Harrymu.

Harry 

Z toho nicnedělání se moje tělo vážně unavilo a už v šest hodin večer vyčerpaně leželo ve spánku. Není divu, že jsem se mohl kouknout na Louise zprávu až v neděli. Asi je netřeba říkat, jak moc velkou radost jsem měl, že je v pořádku. Napsal mi, že byl v nemocnici kvůli tomu, že málo jedl. Mohl jsem to tušit, měl jsem do něj to jídlo cpát, ať už chtěl nebo ne. Bohužel jsem neměl nějak náladu na nic, ani jsem mu neodepsal a znovu usnul. Celý den vypadal naprosto otevřeně. Buď jsem spal, koukal na filmy, hrál hry a nebo jsem se prostě nudil. Zároveň jsem ale nechtěl nikoho vidět. Trochu mě mrzelo, že když za Louisem já nepřijdu, on se neukáže. Ano, teď byl v nemocnici, tak to chápu, ale za celou tu dobu u mě nebyl ani jednou. Jak mám potom vědět, jestli mám u něj alespoň nějakou šanci? Cigarety mu už problém nedělají, což je pokrok. K sexu se taky dostáváme. No s tou trávou to bude složitější, vůbec netuším, jak tohle dokázat. Bude to trvat hrozně dlouho a já nejsem zrovna trpělivý člověk.