Weed Love || Larry Stylinson // Book1 ✔

Kapitola 19

Harry 

  V momentě, kdy se mi zdálo, že slyším Louise, jsem se odhodlal a koukl se, co se tam děje. To, co jsem viděl, mi obrátilo žaludek, mé tělo se okamžitě naplnilo vztekem a já, ani nevím jak, se dostal až k Parkerovi, který za chvíli ležel na zemi s krví u nosu. "Ty zkurvenej kreténe!" zařval jsem na něj a ještě jednou ho kopnul, aby si pamatoval, že tohle na ta největší chyba, co mohl udělat. Nechal jsem ho tam ležet jako nějaký odpad, což on byl, a zvedl Louise, abych ho mohl odnést do auta. Zmatek zachvátil moje tělo a já se jenom modlil, aby se už probral. Bylo mi jasné, že to není nic vážného, ale i tak jsem se o něj bál. Chtěl jsem, aby byl dnešek hezký den, nevím, proč se vždycky musí všechno posrat. Přišlo mi stupidní být s Louisem tady, když je v bezvědomí nebo co. Taky jsem s ním nechtěl jet do nemocnice, jelikož to je zbytečné a k němu domů? Ještě by si mysleli, že ho šikanuju. Takže po deseti minutách už ležel u mě v posteli a pochrupoval. Okolo oka se mi tvořila modřina a já si byl jistý, že toho debila zabiju. Pořád jsem na Louise dohlížel, snažil se ho probudit a doufal, že je v pořádku. Nakonec jsem z toho všeho usnul taky. Ani mi nedošlo, že je zítra škola. 

Louis

 První, co jsem si uvědomil, byla neuvěřitelná bolest mé hlavy. Zalapal jsem po dechu a z očí mi vyteklo pár slz. Z hlavy se bolest roztrousila po celém mém těle. Opatrně jsem otevřel oči a chtěl jsem začít panikařit, jelikož jsem nevěděl, kde jsem. Uklidnilo mě až to, že jsem zjistil, že vedle mě spí Harry a jsme oba oblečený. Já v tom, co jsem na sobě měl včera. Donutil jsem svoje tělo k pohybu. Měl jsem pocit, že můj mozek si hraje jako hopík a skáče mi v lebce. Bylo to hrozné. uviděl jsem dveře do koupelny a pomalu se tam rozešel. Můj plán bylo zrcadlo. Postavil jsem se před něj a zalapal po dechu. Kolem oka jsem měl obrovskou fialovou modřinu, která vypadala nechutně. Na krku jsem měl otlaky od Jeremyho prstů a na čele ránu od toho, jak jsem se praštil o zem. Vypadal jsem příšerně. Omyl jsem si v umyvadle tvář a byl rád za to, že mě Harry nevzal do nemocnice, nebo domů. Vrátil jsem se do postele a zkontroloval svůj telefon. myslel jsem si, že mě máma bude shánět, ale nic. Jak jinak. Nevím proč se divím. Od té doby, co s tátou mají novou práci, tak v podstatě ani neví, že žijeme. Moji sourozenci dostali chůvu, takže se o ně už nemusím starat. Rodiče by si nejspíš všimli teprve za týden, že nejsem doma. Zkontroloval jsem čas. Bylo Pondělí a sedm ráno. Okamžitě jsem začal budit Harryho. Museli jsme do školy.

Harry Prcek se mě snažil dostat z říše snů, úspěšně. Prvně mě zachvátila radost, že je v pořádku a očividně plný života, ale veškerá radost byla ta tam, když mi došlo, co říkal. Škola. "Nechci jít," zamručel jsem a schoval se pod polštář. Kladl mi na srdce, že musím a já to úspěšně ignoroval. Po chvíli začal být dost vzteklý, takže jsem chtě nechtě vstal a pořádně si ho prohlédl. Rukou jsem se dotkl těch otisků na jeho krku, bylo mi hrozně. Neměl jsem ho nechat jít s takovým debilem. "Promiň, měl jsem tě ochránit," povzdechl jsem si a odešel do koupelny. Do školy jsme dorazili logicky spolu. Ještě jsme se zastavili u Louise doma pro jeho věci a já si šel do večerky pro cigarety. Ve škole jsme se rozloučili, i když ne na dlouho. My měli první hodinu ekonomiku, takže oni byli opět u nás a trénovali na tu olympiádu, která měla být za dva týdny. Ani jsem se nemohl pořádně soustředit. Den uplynul docela rychle a já už byl na cestě domu. Byl jsem tak neuvěřitelně vyčerpaný, že jsem okamžitě usnul a probudil se až večer, když mi máma bušila na dveře, protože jsem měl rozsvícenou lampičku. Neměl jsem na nic náladu, jen jsem zhasnul a opět usnul. Před spaním jsem ještě přemýšlel, že zítra nepůjdu do školy, ale to bych zase neviděl Louise. Teď bych byl rád po jeho boku, protože Parker nejspíš pořád žije. Bohužel.

Louis 

Za celý den školy jsem snášel pohledy všech kolem a bylo mi mizerně. Každý druhý člověk se mě ptal na to, co se mi stalo a já je ignoroval. Harryho jsem viděl jen na té jedné hodině Ekonomiky a to mě dost štvalo. Zastavil jsem se v kroku, když jsem uviděl na chodbě Jeremyho, který měl na rudém nose náplast. Rázným krokem se rozešel ke mně a já měl pocit, že se strachy počůrám. Podíval jsem se za sebe a uviděl Zayna, který právě byl u své skřínky. Rychle jsem k němu přispěchal a požádal ho o pomoc. Uviděl Jeremyho a chytil mě kolem ramen. Vedl mě na druhou stranu a po chvíli si to Jeremy rozmyslel. Poděkoval jsem Zaynovi a utekl na další hodinu. Po škole jsem zašel dozadu za školu a doufal, že tam bude Harry, ale bylo tam prázdno. Otočil jsem se a chtěl odejít, ale přede mnou stál Jack s úsměvem na tváři. "Co-co chceš?" vykoktal jsem a on se usmál. "Omluvit se, prdelko," povzdechl si a já nechápavě nakrčil obočí. "Harry je můj kámoš a je vidět, že do tebe dělá. Nebudu se snažit dobýt jeho území, takže se ti omlouvám za to, co jsem udělal. Stále ti budu říkat prdelko, ale už nebudu mít ty blbé řeči a sahat na tebe. Co ty na to?" navrhl a já nervózně přikývl. Nevěděl jsem, co se to děje. "Jacku, odpal," ozvalo se za námi a já se ani nemusel otáčet, abych věděl, že je to Jeremy. "Běž, Lou. Ukážu ti, že tu omluvu myslím vážně," kývl na mě a zamířil k Jeremymu. "Ty jsi ten sráč, co sáhl na mýho kámoše, co?!" zavrčel Jack na Jeremyho a já se rychle rozeběhl domů. Jen jsem doufal, že si moc neublíží. Moc.

Harry 

Brzo ráno jsem si přivstal, abych mohl vzít Louise do školy a alespoň ho tak viděl. Nevím, kdy se zase uvidíme, třeba je po posledním zážitku trochu... vystrašený? S docela dobrou náladou jsem se do dostal až k Louisovi před barák a doufal jsem, že ještě nešel, ale neměl by. Autobus mu jede až za deset minut. Vystoupil jsem z auta a opřel se o kapotu, využívaje čas pro cigaretu. Když se otevřely dveře a z nich vyšel můj Louis, objevil se mi na tváři úsměv, zatímco on vypadal trochu šokovaně. Pomalu ke mně přišel, pozdravil a čekal, co ze mě vypadne. "Můžu tě svézt?" zeptal jsem se a usmál se na něj. "Harry, musím nejdřív k doktorovi," řekl trochu smutně, ale mně to vůbec nevadilo. "Pojedu s tebou," navrhl jsem hned. "Musíš do školy, nechci abys chyběl." "Jeden den mě nezabije. Kam musíš jít?" zajímal jsem se a za ruku ho táhl k místu spolujezdce. "K očnímu změřit dioptrie, zase blbě vidím," řekl a sedl si ke mně do auta. Prohlídl jsem si jeho současné brýle a usmál se, dělá ho to roztomilým. "Kde to je?" ptal jsem se dál. Auto se mezitím dalo do pohybu a my vyjeli do města vzdáleného asi dvacet kilometrů. Nakonec si ani nestěžoval, že nejsem ve škole a já byl naopak rád, že jsem s ním.

Louis 

Po návštěvě doktora jsem zjistil, že budu potřebovat silnější skla a taky čočky. Nerad nosím brýle, takže si raději přetrpím den s čočkami. "Včera za mnou byl zase Jack," zašeptal jsem, když jsme jeli zpátky do našeho městečka. Harry se na mě překvapeně podíval, ale pak vrátil pohled zase silnici. "Co po tobě chtěl?" zeptal se a já se zakousl do rtu při té vzpomínce. "Omluvil se mi," odpověděl jsem a zasmál se, jelikož Harry roztomile nakrčil obočí. "Řekl, že ho mrzí, jak na mě sahal a mluvil a dokonce se popral s Jeremym, když za námi přišel," zasmál jsem se a podíval se také na cestu. Už mě nebavilo být v autě. Navíc Harry mlčel a nezdálo se, že by měl v plánu mluvit. "Děje se něco, Harry? Řekl jsem něco špatně, nebo...?" povzdechl jsem si a přemístil pohled na lísteček v mé ruce, kde stálo přesně to, co budu muset začít nosit. Štvalo mě to, ale nemám na výběr. Bez toho bych moc dobře neviděl. Neříkám, že vůbec, ale je lepší to mít. Byl jsem rád, že mě tam Harry vzal. Musel bych jet MHD a to není nic pro mě. Rodičům bylo dost ukradený, že zase špatně vidím. Jen po mně hodili prachy a nechali mě jít. Víc je nezajímalo.

Harry 

Ani nevím, proč mě tak sebralo, že se okolo něj zase motal Parker. Nebýt Jacka... Mohlo se Louisovi něco stát. A já tam nebyl, abych ho ochránil. "Štve mě Parker," přiznal jsem po chvíli ticha, která nastala, když Louis položil otázku. "Pořád jenom přemýšlím nad tím, co jste spolu dělali nebo tak. Prostě... nevím, promiň, chovám se jak nějaká holka," zasmál jsem se nervózně. Ani mi nedošlo, že tohle byla moje první emotivní chvilka před Louisem. Jó, kluci už znají tuhle mojí stránku, kdy jsem prostě slečinka, ale Louis ji nezná. U doktora jsme byli pět hodin. Hrůza. Nejen, že tam bylo asi deset lidí, ale každý byl uvnitř takovou dobu, že jsem tam už chytal nervy. Nejhorší je, že prcek trvá na tom, že chce ještě do školy, protože mají do konce vyučování čtyři hodiny a to by byla škoda nejít. Moje snahy o přesvědčení ho, aby zůstal se mnou byly dost marný. Ani jsme nějak nemluvili o tom, co se stalo na naší poslední schůzce, což mě taky mrzelo. Chtěl jsem, aby to bylo fajn. Prostě pohoda, jen my dva, klid, malý prostor a tak ... Navíc mi chybí jeho rty. Vážně bych ho líbal pořád a pořád, ale asi by mě zabil a to nechci. Musím si ho prostě získat. Potom bude můj a já vyhraju tu sázku. "Vážně nechceš radši jet ke mně?" zkusil jsem to ještě jednou s nadějí v očích.