the dollhouse (H.S.) TRANSLATION

two

( přeložila @_natymas_ )

-

Holly

-

Mé bolavé oči se pomalu otevřou. Není to dlouho od té doby, co jsem si překvapivě uvědomila, že vidím rozmazaně a nemohu cítit své vlastní nohy; jsou úplně zdřevěnělé. Zasáhne mě zmatení, hned jakmile si uvědomím, že nemám ponětí, kde to sakra jsem. Co se děje? Jsem příliš vyčerpaná a rozbolavělá na to, abych teď mohla přemýšlet...

Posadím se na dívčí posteli, na které jsem před tím hluboce spala. Rozhlédnu se po místnosti, nevypadá vůbec povědomě. Ach, ne... Mohu myslet jen na to nejhorší... Byla jsem unesena? Rozhodně to tu nevypadá jako místo, na kterém by zločinci drželi svou unesenou oběť... Celé je to jen šílené a divné; celá tahle situace je příčinou mého zrychleného dýchání. 'Zůstaň v klidu Holly. Zůstaň v klidu.' Říkám si sama pro sebe.

Stále zmatená slezu z postele a více si prohlédnu velkou ložnici. V pokoji je deset postelí; pět podél jedné růžově namalované zdi a dalších pět opět podél růžově natřené zdi. V pokoji je také plazma, vedle které je vysoký regál plný úhledně naskládaných DVD kazet a knih. Přesunu svou pozornost zpět na deset postelí. Tohle je jako Sněhurka nebo něco takového? Postele mají přikrývky s květinovým vzorem a velké, nadýchané polštáře... Skutečně se cítím jako v dětském pokojíčku.

Dobře, vážně, kde to jsem? Vůbec nic si nepamatuju, což způsobuje to, že jsem nesmírně moc vystrašená. Slzy mi zamlží oči, přičemž všude kolem sebe cítím šílenství. Tohle musí být sen.

Dříve, než si to uvědomím, slzy mi začnou stékat po tváři. Cítím se hloupě, osmnácti letá dívka, která kvůli tomuhle pláče... Tohle musí být sen... Pravda? Ach prosím, ať je to pravda.

Opakovaně se štípnu, abych se uklidnila, kvůli tomu, že tohle není nic jiného než sen... Ale ve chvíli, kdy mě hrozná skutečnost udeří, a já si uvědomím, že tohle není sen a ani noční můra, přísahám, že mi srdce vyletí z hrudi. Ne. Ne. Ne. Jak se to mohlo stát?! Proč já?! Ne!

V šoku se zřítím k zemi. Je toho tak moc. Bez dechu pláču a křičím; právě teď ani nevím, jak se zatraceně dýchá. Jsem vyděšená. Chci se odsud dostat, ale nejsou zde žádná okna, jen dveře od pokoje a neexistuje žádný jiný způsob, kterým bych se odtud dostala... Nemám žádný nápad, jak je obelhat.

Najednou se dveře pokoje otevřou a krásná dívka, zhruba v mém věku, s černými vlasy, které má svázané do dvou copánků, s obrovským úsměvem na tváři vstoupí. Co upoutá mou pozornost na této krásné dívce, je její volba oblečení... Je oblečená jako Dorothy z 'Kouzelník ze země Oz'. Je to prostě divné.

„Ahoj Holly, jsem Juliet. Jak se cítíš?" Takže se jmenuje Juliet... Co ode mě chce?

„Kde to jsem? Co se stalo?" ptám se zoufale, přičemž nekontrolovatelně dýchám. Naprosto šílím. Kde jsou moji přátelé Lucy, Alex, Lucas, Ava a Mia? Kde je má rodina? Kde je máma, táta, Dakota, Fawna, Jim a Mayt? Nesnáším své sourozence, ale teď jediné co chci, je jejich bezpečí a ochrana!

Mé ruce se začnou třást a začnu naplno panikařit. Položím si ruku na hruď, načež se podrbu ve snaze nadechnout se. Slzy stékají dolů po mém obličeji a můj hlas je chraplavý z těch mnoha výkřiků, jenž jsem vykřikla.

„Holly, uvolni se. Budeš v pořád–," Juliet přeruší hlasité otevření dveří. Ach ne, je tu ještě někdo. Ne. Tohle není dobré.

Zdánlivě hezký muž, asi něco přes dvacet let, oblečený celý v černém, vejde do pokoje. Má svůdné, hnědé, kudrnaté vlasy a úchvatné zelené oči. Vypadá strašidelně a nahání strach, což mě dělá snad nejvíce vystrašenou za celý můj život.