the dollhouse (H.S.) TRANSLATION

fifty two

-

Holly

-

"Janet je mrtvá."

Mé oči se rozsvítí když tato srdcervoucí slova opustí její ústa. Janet je mrtvá. To nedává smysl. Včerejší noc tu tancovala, bavila se, byla fit a v pořádku. To nesedí. Nikdo nemůže jen tak najednou zemřít. Vím, že bych se tím teď neměla zabývat a měla bych pro ni truchlit - což rozhodně budu - ale něco mi říká, že její smrt nebyla náhoda.

"Mrtvá?" zavrtím hlavou, " jak to?"

"Nevíme," odpoví mi Liz, "jediné, co víme, je, že jí bylo včera v noci vážně špatně... a, no, pak už jen usnula."

"Usnula? To nedávám smysl," vyvádím, "ale asi jí bylo vážně jen špatně, že? Třeba měl alergii na některé jídlo, co jsme podávali."

Důvodem mého vyvádění byl strach z toho, že to pravděpodobně mohli, mohl nebo mohla udělat ta osoba či osoby, co měla nebo měly na svědomí všechny vraždy, co se v Domečku odehrály. A já o tom nemohla nic říct, protože jsem stále nevěděla, komu mohu a nemohu věřit.

"Já nevím...jen je to smutný," podotkne Liz a po její líci steče slza. 

Aniž bych se s dívkami rozloučila, tak odběhnu pryč. Nemůžu vydržet být okolo všeho toho smutku. A navíc mám teď perfektní příležitost hledat stopy, které po sobě mohl vrah zanechat.

Trochu mě mrzí, že se mě její smrt tak nedotkla jako ostatních, a že netruchlím. Já a Janet jsme si nikdy nebyly moc blízké a... a ač to zní šíleně a zvláštně, tak jsem si už zvykla na všechnu tu smrt, co mě obklopuje. 

Vyběhnu po schodech do patra, kde vběhnu do mé a ostatních panenek ložnice. Rozhlédnu se po místnosti, když nakonec zjistím, že jsem svůj notebook nechala tam, kde si schovávám i všechny důkazy vražd v Domečku. V šuplíku.

Vyndám vše co potřebuju; notebook, zapínací tašku a Polaroid kameru. Cítím se jako nějaký detektiv či co.

Už jsem v Domečku přes pět měsíců a s pátráním po vrahovi jsem se nikam nedostala. Myslela jsem, že to bude jednodušší. Ale tyto dívky jsou přeci jen chytré.

Začala jsem přemýšlet nad tím, co všechno mi Janet řekla při Vánočním večírku o tom, co ten den všechno dělala. Vzpomínám si, že mi vyprávěla o tom, jak byli s Liamem ten den ve městě, ale to je celkem nepodstatná informace.

Najednou uslyším zaklepání na dveře, "dále!" zakřičím.

Dveře se pomalu otevřou a dovnitř vstoupí Juliet. Rychle schovám notebook, ale nejsem dost rychlá na to schovat Polaroid kameru a zapínací tašku.

"Ahoj Holly," pozdraví mě Juliet s zmateně se podívá na kameru s tašku, "co to je?"

"Snažím si najít nový koníček, tak mě napadlo fotografování," zalžu.

"Aha," zareaguje Juliet a zasměje se, "není na to trochu škoda takovéhle tašky?"

"A," začnu otázku, "jak to vypadá s ostatními dole?"

"Jsou dost smutné. Obzvláště Dakota a Macy jsou z toho dost v háji, protože si byly s Janet blízké. Jak to snášíš ty?"

"Abych řekla pravdu," povzdechnu si, "nikdy jsem si nebyla moc s Janet blízká, takže mě její smrt nezasáhla asi tak, jako vás ostatní panenky. Ale samozřejmě je mi to líto, tak jako každé smrti."

"Jo, mě taky. Každá smrt mi přijde zbytečná a tragická," podotkne Juliet a sklopí pohled.

"Uh," Juliet vytáhne z kapsy svých šatů malý cár papíru, "tohle jsem ráno našla, myslím, že je to pro tebe."