the dollhouse (H.S.) TRANSLATION

forty four

-

Holly

-

Náhle se proberu. Tělo mé přítelkyně tu už není, ale krev a děsivá poznámka na skle jsou zde bohužel stále. 

Nejprve se sama sebe ptám, kde se nacházím a proč sakra ležím na podlaze v koupelně, když v tom si uvědomím, že jsem byla svědkem smrti, brutální, kterou si ta nevinná dívka, jenž zde ležela nezasloužila, a že jsem nalezla krvavý vzkaz 'už je to nějaká doba'.

Vstanu, cítím se slabá, mé nohy se třesou, mé oči jsou doširoka otevřené a moje mysl je zmatená a celá se mi točí. Bolí mě břicho... jako kdybych měla všechno ze svého těla vyzvracet a pak se zase zhroutit na studenou zem. 

Když vkročím do ložnice, tak se všem dívkám rozsvítí oči. 

"Přestaňte!" zakřičím, "jedna z vás! Proč?!"

"Holly, nás všechny to-," pokouší se mě rozveselit Liz.

Už toho mám dost. Šílím z toho. Jak mám těmhle dívkám vůbec věřit. Jedna z nich je falešná a právě zabila svou nejlepší přítelkyni, která byla nádherná, ale co je mnohem důležitější, nevinná. 

"Ne, dost! Kdo z vás zabil Evie?! A proč kurva?!" zhroutím se na zem a začnu řvát; "Proč?!"

Neznámé hlasy na mě začnou mluvit uvnitř mé hlavy, díky čemuž neslyším, co mi ostatní dívky říkají. Křičím a křičím. Držím se za vlasy tak silně, že bych si je mohla vyrvat, anebo okolo sebe házím rozzlobeně rukama.

"Omdlela jsi, když jsi viděla, co se stalo Evie. Teď je v Místnosti Smrti u Nialla," zavzlykala Juliet, snažíc se neplakat. 

"Niallova Místnost Smrti? U Nialla? V Místnosti Smrti? S Beth?! Huh?! S Beth?!" křičím tak nahlas, jak jen toho jsem schopná.

"Holly, dost! Proč vůbec mluvíš o Beth?!" ječí na mě Juliet. 

Prsty si zajedu hluboko do vlasů, kde silně stisknu několik pramenů, a začínám hystericky brečet. Nemohu tohle šílenství už dál držet zpět. 

"Beth žije! Je naživu! Beth!" můj hlas je teď chraplavý po všem tom křičení a ječení, ale přesto se snažím, aby mi všechny rozuměly, a abych mluvila tak hlasitě, jak jen mohu. 

"Holly, Evie byla moje nejlepší kamarádka, moc mi chybí. A teď je z ní anděl... překrásný, milující anděl," začne povídat Liz mezi slzami, "je teď na lepším místě."

Ignoruji všechno, co Liz vypustila z úst. Můj hlas je tichý a rychlý, a má ústa se třesou stejně jako mé dlaně. Mám toho dost. Všechno to šílenství, které bylo drženo ve mě, zamknuté v klícce, se teď prodralo ven a není možné jej zastavit. 

"Přestaň! Nemůžu...," zalapám po dechu, "já už nemůžu, přestaňte!"

"Nemohu dýchat! Dost, dost! Hlasy! Ty hlasy, přestaňte!" na nějakou chvíli přestanu naprosto dýchat, "držte hubu! Evie... ne!" nemám nad sebou kontrolu, rvu si vlasy ze své hlavy, svírám své oči tak zavřené, až mě to trochu bolí, couvám a jdu dopředu, přičemž zakopávám o své vlastní nohy. 

"Holly, dost!" zakřičí na mě Macy hlasitým, silným a trochu i děsivým hlasem, čímž způsobí, že všechny panenky ztichnou. Obvykle je Macy ta citlivá, která nikdy na nikoho nezvyšuje svůj hlas.

Dakota mi dá vlasy dozadu a skloní se k mému uchu, "Klid, budeš v pořádku."

Když mi Dakota začne šeptat, tak pocítím zlomek uklidnění. Pomalu začnu oddechovat a nechám slzy stékat dolů po mé tváři. Hlasy v mé hlavě se začnou pomalu vytrácet.