the dollhouse (H.S.) TRANSLATION

fifty four

-

Holly

-

| 5 hodin ráno |

Mé pravé zápěstí mě už pálí z toho, jak jsem připoutaná jako vězeň k tyči a ledový kov se mi zarývá do mé citlivé kůže.

Mé oči jsou zarudlé od slz, které stékají po mých horkých tvářích už několik dlouhých hodin. 

Mé tělo je oslabené a vše, čeho jsem schopná, je v šoku ležet na zemi přivázaná k železné tyči s želízkem zakrývajícím se do mého zápěstí.

Nejprve jsem se snažila být sebevědomá a odhodlaná se dostat z tohohle strašidelného sklepa, do kterého jsem byla unesena. Ale teď jsem se válela na zemi v naprostém šoku. Co se mnou Vincent udělá až se vrátí do tohoto sklepení?

Možná bych za sebou něco viděla, třeba jen nepatrný stín z okna. Jediný stín, kterého si všímám je od velkého stolu na druhém konci místnosti. Slunce ještě nevyšlo a myslím si, že do sedmi hodin určitě nedojde. Prostě tu budu ležet v čiré tmě a samotě.

Jakmile ucítím, že se opět začínají oči plnit slzami, tak uslyším, jak se někdo snaží dostat dovnitř skrze veliké okno. Ne. Ne. Ne.

Nemůžu se ani přes své rameno podívat, kdo se sem snaží dostat, ale na sto procent jsem si jistá, že je to Vincent. Vím to.

Několik slz steče po mých lících a cuknu sebou, když uslyším, jak někdo skrze okno vleze dovnitř. Je tady.

Boty mého únosce klapou po podlaze mrazivého sklepa a s každým krokem, se kterým se ke mě přibližuje, bije mé srdce rychleji a rychleji a samu sebe se snažím připravit na nejhorší.

Nadzvednu se a posadím se. Silně si přitáhnu svá kolena k hrudi.Je ke mě čím dál blíž, když v tom se za mnou Vincent přikrčí a poklepá mi rukou na rameno. 

Cítím jeho horký dech na svém krku.

"Holly, to jsem já," promluví na mě povědomý hluboký hlas. Okamžitě se otočím tak, jak mi to mé připoutání dovoluje. Je to Harry. Znovu jsem šokovaná. Jak věděl, že budu tady? A jak se sem sakra tak jednoduše dostal?

"H-Harry? Jak jsi se-,"

"Na otázky není čas. Musíme zmizet. Rychle," řekne Harry a zvedne mi mou volnou ruku.

Zapomenu na své připoutání a pokusím se zvednout. Následně jsem ale velice prudce stržena zpět na zem.

"Jsi v pořádku?" zašeptá Harry.

Zadržuji slzy a snažím se vymanit ze želízka na zápěstí, což mi samozřejmě nejde.

Harry odběhne ke stolu na druhém konci místnosti následován svým stínem. Harry se pokouší někde na stole najít klíč k mým poutům. Naštěstí se mu to povede.

Jakmile jej svírá v ruce, tak doběhne zpět ke mě, kde začne zápasit s mými pouty. Když už na své ruce necítím ledový kov, tak se svou rukou trochu zatřesu, abych se zbavila bolesti, která stejně nemizí.

" No tak, honem! Musíme utéct!" zašeptá rázně Harry.

Harry mě chytne za ruku a společně prorazíme velké dveře, které vedou ven ze sklepení.

Jakmile se ocitáme venku, tak spatříme zataženou temnou oblohu. Všímám si, že celá ta stavba je umístěna v lese obehnána vysokými stromy. Zadívám se nahoru, kde to vypadá na to, že Slunce vyjde až za několik hodin pokud vůbec.