the dollhouse (H.S.) TRANSLATION

twenty two

( přeložila _natymas_ & opravila Jitu-li )

-

Holly

-

S Harrym jsme na sebe upřeně zírali, nevěřili jsme tomu, co se zrovna stalo. Políbili jsme se. Nemohu tomu ani uvěřit. Napětí mezi námi v tuto velkou chvíli není trapné, divné nebo nepříjemné, je... vroucí. Téměř jako ten polibek, který byl náhlým dárkem pro odpuštění... anebo mohl být jen harryho způsobem, jak mi říct, abych zmlkla.

Ticho, které zaplňuje ovzduší nečekaně zmizí, když ho přeruší Lola.

"Harry, mohl bys nám prosím s něčím pomoct?" zeptá se ho jednoduše Lola, při čemž má překřížené ruce.

"Uh,j-jasně," řekne Harry. Stále na mě hledí.

Harry společně s Lolou odejde a já zůstanu znovu sama.

Opravdu tu není nic, co bych mohla dělat. Žádná televize, stolní hry, hudba, knihy, dokonce ani toaleta. Ale na druhou stranu, je to žalář. Jediná věc, kterou to skutečně mohu dělat, je přemýšlet anebo mluvit sama se sebou. Celá cela je zvukotěsná protože je pod zemí. Jediný hluk, který tu někdo dokáže udělat, je ozvěna toho, kdo tu je a to jsem jen já a vše, o čem mohu přemýšlet, je, jak jsou harryho teplé, třešňové, plné rty přitisknuté na ty mé. Jak jsou naše obličeje doslova jen centimetr od sebe, až mohu cítit jeho horký dech, který mě šimrá. Opravdu přemýšlím o tom, proč mě vůbec políbil. Řekl, že mě nesnáší... ale já jsem řekla, že ho nesnáším, což je samozřejmě pravda, ale je tomu tak opravdu i z jeho strany? Co jsem to vůbec udělala?

| o dvě hodiny později |

Stále jsem v cele, sedím dole na malé, dřevěné desce, přemýšlejíc o svých vlastních záležitostech, když uslyším něčí kroky. Ale nemůže to být Harry, protože zvuk kroků zní jako podpatky, které stále dokola narážejí do studeného cementu.

Když se ten člověk dostane z několika posledních schodů, zjistím, že je to Juliet. Díky bohu. Někdo, kdo mi bude dělat společnost.

"Ahoj, Holly," řekne mi Juliet.

"Ahoj," odpovím, dívajíc se dolů na podlahu. "Proč jsi tady?"

"Harry mě poslal zjistit co děláš."

"Aha, no, nic, doslova nic."

"To je na nic. My jsme zrovna měli večeři."

"Máte štěstí, já mám hlad."

"Cítím se hrozně," řekne Juliet, při čemž se mračí. "My nahoře jíme a ty jsi tady dole a hladovíš."

"Vždycky mi můžeš dát něco k j-,"

Juliet mě přeruší. "Holly, nemůžu, Harry by se zbláznil!"

"Ugh."

"Mimochodem, proč jsi tady?" zeptá se Juliet.

"Nevím, totiž, myslím, že kvůli tomu, že jsem řekla Harrymu, že se ho bojím..."

"Ty jsi mu to řekla?" Juliet mi věnuje překvapený pohled.

"Uh, jo?"

"Máš odvahu, holka. Já bych mu to nikdy neřekla."

Poté, co to Juliet řekne, nastane ticho, dokud neoznámí, že se musí vrátit zpátky nahoru.

"Uvidíme se, Holly, mimochodem, jak dlouho tady jsi?" optá se mě Juliet, když se postaví na poslední schod.

"Um, nejsem si jistá, doufám, že ne dlouho."