the dollhouse (H.S.) TRANSLATION

twenty eight

( přeložila Jitu-li )

-

Holly

-

Důvěra je zoufalá pocta, kterou si u vás někteří lidé získají nebo si vy získáte u nich. Lidé si vybírají komu věří a komu ne. Já, například, nevěřím nikomu. Panenkám, Harrymu, ostatním chlapcům, Mině Zooey Alayně Georgii-Cole a po dnešku jsem si mohla do svého seznamu lidí, kterým nevěřím, přidat i Aralinu Phoebe Marialetti. Důvod, proč jsem nevěřila Aře, byl takový, že mi přišla podezřelá, kvůli své podezřelé minulosti, ve které možná spáchala více než jednu vraždu. Samozřejmě ale nemohu soudit knihu podle obalu, a tak si mými domněnkami nejsem jistá. Potřebuji přiznání a to je pravděpodobně věc, kterou nikdy nezískám.

Budu muset vynaložit co největší množství snahy k tomu, aby se mi ta věc s Arou nepostavila do cesty, a abych se mohla soustředit na můj největší skutečný problém. Musím najít toho, kdo se snaží mě a ostatní panenky zabít, nesmím si dělat starosti s Arou. Mám kameru, několik sáčku, notebook a potenciál. Jsem naplno připravená na to tu věc vyřešit. 

Všechny panenky spí, což znamená, že mám šanci. Dostanu se do přízemí, kde začnu hledat důkazy. Snažím se, aby mě nikdo nepřistihl, ale tuším, že by to stejně Harryho nezajímalo, jelikož ví, že se budu snažit vraha odhalit. Navíc, jsou dvě hodiny ráno, nikdo jiný přece vzhůru nebude.

Šla jsem do přízemní koupelny. Ledové mramorové dlaždice zapříčinily to, že mé nohy jako kdyby nic necítily.

Potom, co jsem koupelnu prohledala a nenašla jsem v ní žádné důkazy, jsem se zamířila na místo, kde jsem očekávala, že bych mohla najít vodítko. Do kuchyně.

Jakmile už stojím za rohem do kuchyně, uvědomím si, že v ní někdo je. Připadá mi to, že si někdo čte nějakou cedulku nebo nálepku.

Vkročím do kuchyně a spatřím, kdo to je. Je to Sarah. Mé oči se střetnou s těmi jejími. 

"Co tu děláš, Sarah? Jsou skoro tři hodiny ráno," řeknu Sarah, která si ve své ruce prohlíží malou lahvičku s nějakou medicínou či čím.

"Říká člověk, co je taky ve tři hodiny vzhůru," pousměje se, "jenom si beru nějakou medicínu."

"Pořád máš kašel?"

"Jo, zdá se mi, že ho mám čím dál větší," odpoví mi a její oči se rozsvítí.

"Tak doufám, že se brzy uzdravíš," usměji se na ni.

"Snad. Lola mi včera řekla, že tahle medicína je na kašel dobrá. Pamatuješ, jak byla nemocná minulý měsíc? Jakmile si tohle prý vzala, tak se jí po pár hodinách udělalo líp," osvětlí mi Sarah, přičemž si stále prohlíží lahvičku s medicínou. 

"A co děláš ty, že jsi takhle uprostřed noci vzhůru," optá se mě nazpátek Sarah, která si nalije trochu sirupu do malého plastového kalíšku. 

"Já... uh... šla jsem do koupelny?" zalži jsem nepřesvědčivě. 

"Ale máme koupelnu přeci i nahoře," podotkne Sarah předtím, než do sebe vyklopí hrníček s medicínou. 

"Já jenom, um...já...,"

"Období měsíce?" optá se mě Sarah s jednou rukou na svém boku. 

"Jasně," zamumlám a pokývám hlavou, "teda, jo."

"Tampóny a další takovýhle věci jsou v nejvyšší poličce," poradí mi Sarah usmívajíc se na mě. Pokusím se jí v této trapné situaci úsměv vrátit.

"No, já už si půjdu zase lehnout. Kdyby tě chytly křeče, tak víš, kde jsou prášky?" zeptá se mě starostlivě.

"Ano, vím. Dobrou, Sarah," zamávám na Sarah, když odchází z místnosti.

Když Sarah opustí kuchyň, zakleji nad tím, do jaké trapné situace jsem se to s ní dostala. Ale přeci jen je to lepší, než kdyby zjistila, co jsem tady v koupelně skutečně měla v plánu dělat. Podle mě by z toho šílela.

Jakmile jsem v kuchyni naprosto sama, si začnu všechno, co vidím prohlížet a zkoumat. Kuchyně by měla být místo, kde by mělo být nejvíce důkazů; vaříme zde každý den, uklízíme a někdy i jíme.

Otevřela jsem ledničku a hledala jsem cokoliv neobvyklého nebo podezřelého, ale nic takového jsem zde nenašla.

Pohlédla jsem do dřezu. Nic.

Začala jsem otevírat různé skříňky a šuplíky a našla obvyklé věci: kuchařky, koření, byliny, talíře, kuchyňské potřeby, věci na mytí nádobí a taky věc, která si získala mou pozornost. Tenkou lahvičku s tmavě růžovým nápojem, ve které poletoval jakýsi zelený prášek. 

Zajímavou lahvičku jsem vytáhla, začala si ji prohlížet a naprosto vše jsem si zapisovala. Vypadalo to vážně zvláště a neměla jsem ponětí, co to dělalo v kredenci, ale muselo to tam být z nějakého důvodu. Možná to je jed. Vyfotila jsem si to a poté jsem lahvičku uklidila tam, kde byla.

Další místo, kam musím jít, je to nejstrašidelnější v celém Domečku. Žalář. 

Scházím schody dolů do žaláře, na které téměř nevidím kvůli nedostatku světla. Několikrát trochu klopýtnu, protože každý cementový schod je jinak velký a vysoký. 

Jakmile se nacházím dole v žaláři, ze stěny uvolním jednu z pochodní a začnu se v podzemí rozhlížet po všech podezřelých věcech. 

Na stěně si všimnu několik suchých kapek tmavé krve. Nemám sebemenší představivost o tom, kde se to tu vzalo, a ale přeci jen, se mi bude všechno hodit. Krev na stěně vyfotím a pokračuji. 

Jediné, co jsem našla bylo těch několik kapiček krve a také vzkaz; "Pořád se bojíš?", který tu byl od doby, co jsem byla v žaláři.

Vrátím pochodeň zpět tam, kde byla a začnu vycházet schodiště ven ze žaláře. Je těžší kráčet nahoru než dolů vzhledem k tomu, že téměř nic nevidím a některé schody jsou extrémně vysoké.

Rozhodla jsem se, že další vyšetřování nechám na zítřek. Už je vážně pozdě a já musím alespoň trochu spát. A přeci jen jsem pořídila nějaké ty fotografie a sepsala si pár poznámek.

Jakmile jsem venku ze žaláře, zamknu za sebou dveře, aby nikdo nepoznal, že jsem zde byla. Nedokáži si představit, co by dívky dělaly, kdyby zjistily, že hledám vraha. Obzvláště když jedna z nich tím vrahem je.

Rozešla jsem se nahoru a i když sem tam nějaký ten schod zavrzal, tak jsem se snažila být co nejvíc potichu.

Ve chvíli, kdy se ocitám v ložnici, za sebou něžně zavřu dveře. Hned, jak se dveře zavřou, má ústa opustí výdech plný úlevy. Všechny dívky tvrdě spí a mohu slyšet, jak Evie a Dakotou hlasitě chrápou. 

Jdu do koupelny a postavím se před své zrcadlo. Otočím kohoutkem a nechám vodu dokapávat na mé ruce. Naberu si ji do dlaní a opláchnu si obličej. Poté si celou svou tvář utřu do ručníku.

Tiše se vrátím do ložnice, abych žádnou z dívek neprobudila. Docupitám ke své posteli, ve které se zabalím do teplé velké peřiny a ihned upadám do příjemného spánku; byl to dlouhý den a noc nebyla o nic kratší.

Můj spánek ale trvá pouhých pět minut, protože mě jako všechny ostatní panenky probudí otravný hlasitý zvuk, který se rozléhá po celém Domečku.

Je to požární hlásič.