the dollhouse (H.S.) TRANSLATION

fifty three

-

Holly

-

Ležím ve své pohodlné posteli v černých legínách a šedivé mikině, hledíc na hodiny na nočním stolku vedle mé postele. 23:55. Za pět minut je půlnoc, za pět minut se mám v zahradě růží setkat s Harrym, jak to bylo napsáno ve vzkazu, co mi zanechal. 

Zpráva od Harryho však není jediná, kterou jsem dnes obdržela. Dostala jsem také záhadnou a bolest způsobující zprávu od 'V.,L.,J'.

Nemám nejmenší ponětí o tom, kdo V.,L.,J. je nebo jsou, ale jen pomyšlení na něj, ní či je, mi převrací žaludek a vyvolává strach takový, že se chci pozvracet. I přesto, že jsem vzkaz vyhodila do koše, tak nejsem schopná nad tou zprávou přestat myslet a to asi z toho důvodu, že ta osoba či osoby, které to napsaly, jsou nějak spojené se všemi vraždami zde v Domečku... nebo jsou za ně snad i zodpovědné. Ale co je horší, je to, že on, či ona nebo snad oni, jsou se mnou v Domečku.

Všechny panenky poklidně spí, což mě také nutí cítit se unaveně. Byl to dlouhý den. Dlouhý, podezřelý den. A když už jsme u těch podezřelých věcí, tak v mé hlavě stále slyším otravný hlásek, který mi říká, abych šla ven za Harrym. V mé mysli mám tak moc věcí, nad kterými teď nechci přemýšlet.

Jakmile se ručička ocitne na dvanáctce, tak ze sebe sundám peřinu. Nasadím si na nohy bílé tenisky ještě předtím, než vycupitám ven z ložnice.

Opatrně scházím dolů po dřevěných schodech a při každém došlápnutí se ozve nepříjemný zvuk. Doufám, že nevzbudím děvčata.

Pomalu otevřu dveře od kuchyně a zavřu je za sebou. Poté stisknu spínač a místnost se osvětlí. 

Pohlédnu skrz okno, které je za lavicí v kuchyni do malého obývacího pokoje, ze kterého následně vidím ven. Vše, co mé oči zří je tma a trocha mlhy.

Vytáhnu ze své kapsy vzkaz od Harryho a ještě jednou si jej přečtu.

'Ahoj Zlato,

musíme si promluvit. Setkáme se o půl noci venku před Domečkem.'

Bez zaváhání projdu malým obývacím pokojem a potom prosklenými dveřmi. Otevřu je a pomalu je za se jí se zacvaknutím zavřu.

Kvůli tmě, která mě obklopuje, téměř nic nevidím a jediný zdroj velice slabého osvětlení je měsíc, přes který se táhne mlha.

I přes tu temnotu však vidím a cítím, jak ledová je zima. Na mou pokožku jemně dopadají sněhové vločky. Každý výdech, který učiním, se promění v mlhu. Zastrčím si ruce do kapes a několikrát se zachvěji zimou.

Dvě minuty jsou rychlé pryč a Harry pořád nikde, proto se rozhodnu ho zkusit najít. Myslím pozitivně, přijde, vím to. Vždycky dodrží svůj slib.

Procházím se v chladné noci. Mé ruce jsou zapadlé v mých kapsách a mé oči se marně snaží najít Harryho, či světlo, které by mě vyvedlo ven.

Chodím asi tak deset minut a náhle uslyším, jak se zatřese růžový keř. Jako kdyby kolem někdo proběhl.

"Harry? Jsi to ty?" otočím se. Nic ani nikdo se neozve. Musel to být pták nebo nějaká veverka.

Zahrada je obrovská, ale zároveň nádherná a elegantní. Vodní fontánka, keře, květiny, sochy. Všechno je velice malebné. I přesto, že nevidím na krok, tak cítím příjemnou vůni růží; zlepšuje mi to náladu. 

Ticho, jenž panuje tady v zahradě, se blíží k naprosté nicotě, kdy člověk slyší své vlastní pulzující srdce. Je tu skutečně klid.

Najednou za sebou uslyším kroky.