No memories ✔

07.

Okej, tak tu máte další kapitolu, no tak doufám, že se vám bude líbit :) :D

Stojím na malém kamenném nádvoří, rozhlédnu se. Je mi to tu povědomí. Lidi stojí na místě, vypadá to tu, jak kdyby se zastavil čas. Přichází ke mě postava. Usměje se na mě. "Tak co, jak jde život? Dlouho jsem tě neviděl." vzpomenu si. 'To je ten vlkodlak, co mě proměnil.' "Šlo by to i lépe, kdyby jsem si vzpomněla na předešlý život." oplatím mu usměv. "Kde to vlastně jsem?" zeptám se ho a ohlédnu se, za mnou jde další postava. 'To je ten upír, co mi zachránil život, jak že se jmenoval?' otočím se zpět na toho vlkodlaka, jenže už tam není. Otočím se tedy zpět na toho upíra. "Dej si pozor. Jsou tu vlkodlaci, kteří tě klidně zabíjí." usmívám se na něj. "Kromě tebe tu žádný vlkodlaky nevidím." oplatí mi úsměv. Zamračím se, jde až ke mě. "Kde to jsem?" on se rozhlédne.  "Ty to tu nepoznáváš?" ptá se mě překvapeně. "Tady jsme kdysi bydleli. Byl to náš domov." usměje se při vzpomínce, zatím co já jen čekám, co z něj vypadne dál. Ukáže na k stánku na trhovce. "To je Delver.. pamatuješ, jak jsme mu ukradli ten chléb?" začne se smát, já se také pousměju, při té vzpomínce. 'Počkat. Já si na to vzpomněla!' podívám se zpátky na Alvara. 'Jo! Vzpomněla jsem si i na jeho jméno.' rozhlédnu se a spatřím ženu s košíkem v němž měla vajíčka. Přiběhla jsem k ní a pořádně jsem si jí prohlédla. "Pamatuješ si jí?" ptá se mě, leknu se ho, protože jsem si nevšímla, že by se hnul z místa a šel by za mnou. "Ano... Kdo to je?" prohlížím si její hnědé vlasy a modré oči. "Je to tvá matka." řekne a podívá se na mě. Za námi se někdo objevil, pomalu se otočím a spatřím velikého svalnatého muže. Nebudete mi to asi věřit, ale v tu ránu bych o něm řekla, že měří asi 3 metry a váží okolo 1 tuny. Opravdu vypadal strašidelně, zamračeně se na mě podíval. "Mery! Teď už jsi konečně moje! Už mi neutečeš!" řekl a začal se šíleně smát. "Kdo to je?!" vykřiknu na Alvara. "Nevím." odpoví mi. "Ale neboj se... Nic ti neudělá... je to jen sen!" křičí na mě a najednou zmizí. Spadnu na zem, ta příšera (nebo jak tomu mám říkat) po mě začala natahovat svoje obrovský ruce, když najednou mě probudí Ren.

"Mery! Jsi v pořádku?" ptá se mě, já jen otupěle na něj koukám. "Jojo, jsem v poho." Snažím se vstát, jenže když jsem se pokusila stoupnout si, nohy mě neudrželi podlomili se mi a já spadla na zem. Ren mi pomohl vstát. "Vážně si myslíš, že jsi v pohodě?" díval se na mě nevěřícně. "Jojo, vážně, už je to lepší." usměju se na něj a pomalu vyjdu ven na ranní slunce.