No memories ✔

37.

Ahoj...
Tak jo, tady máte 37 kapitolu.
Jsem teď naštvaná, protože v minulé kapitole se mi smazal konec -_- takže tahle kapitola bude vlastně začínat koncem té minulé... -_-
Ps: také se vám to stává, když zveřejníte kapitolu?
Omlouvám se že tahle kapitola je tu teprve teď... Neměla jsem nějak chuť psát to odznova... :D a děkuju vám za 9,64+ K reads... :)
Jinak koment a vote potěší... :)

*************

Otevřu oči. Zoe a ta její kamarádka je pryč. Tentokrát to kouzlo probíhalo u nich v pokoji a musím přiznat, že nebylo Tak strašné jako před tím.

Vstanu. Radši se přidržuju, abych nespadl. Jdu. Jen pár kroků a jsem u dveří. Otevřu je a vylezu ven na chodbu. Rychle za sebou zabouchnu dveře a rozhlédnu se.

Všude okolo mě hoří. Rychle se otočím směrem k mému pokoji a utíkám. 

V jednu chvíli jsem musel uskočit ke zdi, protože kousek ode mě se zřítil strop. Už jsem u dveří, které vypadají jako ty mé. Otevřel jsem je a vyběhl dovnitř. Nebo spíš ven?

Ocitl jsem se totiž venku. Utíkal jsem rychle pryč od budovy, která celá hořela. Vběhl jsem do lesa. Proměnil se v bílou kočku a utíkal dál.
*Mery

Zrovna jsem se s Lucasem vracela zpět k budově, když jsem uviděla, jak z budovy vyběhl Leo. Utíkal, jak kdyby ho právě honila smrt.

Zmateně jsem pozorovala, jak se podívá na budovu, pak se rychle otočí a utíká pryč, směrem k lesu.

Otočím se na Lucase, který jen také zmateně kouká. Otevřu pusu, že se už Lucase na něco zeptám, ale pak jí zase zavřu. Nemá to cenu. Rozhlédnu se. Všimnu si, jak se na mě dívá Zoe. Rychle se za ní rozběhnu, ona jen stojí a čeká až k ní přiběhnu.

"Co jsi mu zase udělala?!" začnu po ní hned řvát. Jen se na mě jen usměje, otočí se směrem k lesu a pomalým krokem tam jde. Následuju jí. Nakonec jí chytnu za mikinu a přitáhnu si ji k sobě.

"Ptám se naposledy! Co jsi mu zase udělala?!" pokrčí rameny. "Začíná si vzpomínat na svou minulost... nic víc."

"Rozhodně tak nevypadal! Byl vyděšený!"

"Ano to byl... máš pravdu. Ale kdo by nebyl, kdyby si měl vzpomenout na tolik špatného, co lidem způsobil."

"Měla bych ho najít..." řeknu tiše, ale přesto to Zoe uslyší.

"Ne! To bys rozhodně neměla dělat!" zamračím se a naštvaně se na ní podívám. "Cože?!"

"Hale, to že se mu vrací vzpomínky, také patří halucinace. On prostě nerozezná, co je realita a co jen vzpomínka... je to hrozně nebezpečné!"

"Dobrá... ale stejně ho musím najít. Nebojím se ho. Vím, že by mi nikdy neublížil. Tak mi řekni, kde ho najdu?" Zoe si povzdechne. "Poběží za jediným člověkem, kterému teď věří."

"A to je?" ptám se jí.

"Je to ten, kdo ho stvořil. A pro vás je to špatné, protože proti němu vedete právě teď válku."

Podívám se k lesu, kde zmizel a hlasitě polknu.