Ahoj, tak po dlouhé době je tu další kapitola :) Doufám, že se vám bude líbit. :)
Běžela jsem dál. Byla jsem už v horách. Slyším někoho běžet za sebou. Za běhu jsem se otočila a v tu ránu po mě skočil z menší skalky. Skočila jsem proti němu a společně jsme se skutáleli dolů ze svahu. Celá omlácená jsem se dole snažila o rovnováhu. Jen co jsem se pořádně postavila zavrčela jsem na něj.
"Co ty tu děláš?" vrčím na něj. "Chci jít s tebou." zakňučel. "Ne! Vrať se zpět!" Pořád vrčím a jsem naježená. "Nechci se vrátit zpět do staré smečky. Chci jít s tebou." sklonil se, dával mi tím najevo úctu. "Jenže já tě s sebou brát nechci! Vrať se zpět." naposledy jsem na něj zavrčela, otočila se a šla jsem zpět nahoru do hor. Šel za mnou, hodně pomalu a s ocasem nehybně dolů. Na chvíli jsem se zastavila a podívala se na něj. Krátce jsem zavrčela, on ustoupil a já šla dál. Slyšela jsem, jak zase jde. 'No nic. Asi mu budu muset dovolit cestování se mnou.' Když jsem se zastavila a podívala se na něj, zase se jen posunul zpět.
Protočili se mi panenky. "No dobrá pojď se mnou." on radostně povyskočil. "Ale nesmíš mě zdržovat." dodala jsem ještě a pak jsme společně vyrazili na cestu.
Byli jsme až u vrcholku, když jsem vyběhla na menší skalní vyvýšeninu. Zastavila jsem se až úplně na kraji, kde jsem se rozhlédla a zavětřila jsem. Vítr si pohrával s mou srstí a odnášel suché listy pryč do údolí. Pod horou bylo krásné údolí okolo čisté řeky.
Otočila jsem se a šla pomalu za Renem. -Což je také vlkodlak, který se ke mě připojil.- Spolu s ním jsem seběhla po úzké, strmé a zvířaty vytvořené cestičce, přímo až dolů do údolí.
ČTEŠ
No memories ✔
WerewolfPrávě je čas, kdy lidé věří, že upíři, vlkodlaci a ostatní nadpřirozená stvoření neexistují. Ale, co když jsou o nich příběhy přece jen skutečné? Vlkodlaci jsou vlastně hodná stvoření, i když si to lidé nemyslí. Zabíjí upíry jen proto, že je ochraň...
