No memories ✔

13.

Ahoj.. omlouvám se za chyby... :)

Chvíli jsem tam jen stála a dívala se na něho. 'On tu je také? Jak se sem asi dostal on? ...' pak následovala řada dalších otázek, na které jsem se chtěla zeptat, ale ani hláska ze mě nevypadla.

Ukázal rukou, aby Lucas odešel. Uklonil se a odešel. Já bez hnutí civěla na mého "stvořitele". Usmál se na mě a posadil mě do křesla naproti němu. "Ahoj, Mery. Tak jak se máš?"

Pořád jsem na něj civěla, akorát jsem mu už dokázala odpovědět. "Ahoj. Dobře."

"Je mi líto, že jsi se zrovna ty probudila v cele, ale bohužel už nemáme volné pokoje, což je dobře, ale i špatně." odmlčel se. "Je nás každým dnem stále víc. A co je nejlepší, že spolu dokážeme spolupracovat." říkal to s nadšením.

"Ty to tu vedeš?"

"Ano. Teda aspoň vlkodlaky... upíry má na starost někdo jiný." říkal. "Ahá. A o co vám vlastně jde?"

"No... to je popravdě tajná informace, kterou může znát jen jeden z nejvyšších v naší společnosti. Takže musíš pochopit, že to ví opravdu jen málo z nás..." říkal tajuplným hlasem. Nedokázala jsem si pomoc, a tak jsem se ptala ještě na další otázky. Musel mi na ně odpovědět, odpověď možná, nebo nevím jsem nebrala jako odpověď.

Odešla jsem a zůstala sama. Co teď? Kam mám jít?

Nakonec jsem se šla pokusit najít Rena, nebo někoho jinýho, koho bych znala...

Asi po hodně (Vážně nekecám) jsem našla Rena sedícího s pár lidmi u stolu. Stoupla jsem si za něj a párkrát mu zaťukala na rameno. Otočil se na mě a když mě spatřil, uviděla jsem v jeho očích záblesk potěšení, že mě vidí.

Vstal a objal mě. "Jsem rád, že tě vidím." řekl, když se odtáhl.

"Ahoj. Mě taky. Doufala jsem, že tu potkám někoho, koho budu znát a naštěstí jsem potkala tebe."

Usmál se a odsunul mi židli hned vedle něj. Posadila jsem se a pak mi představil svoje nové kamarády.

Jmenovali se: Kate, Jack a Leo.