Z úzkého tunelu jsem vyšla do kulaté místnosti. Byla vysoká dva metry a v průměru měřila asi 4 metry. Zastavila jsem se uprostřed a chvíli pozorovala stěny, ve kterých byli vyritý různé znaky a písma ze starých časů téhle planety.
Zastavila jsem se u jednoho znaku. Něco mi připomínal, nemohla jsem si vzpomenout a tak jsem šla do jediný chodby, co tam ještě byla.
Pomalu, ale jistě jsem se blížila ke konci tohoto bludiště. Bylo mi jedno, co objevím na samém konci, jen ať už tam jsem.
Cesta trvala hrozivě pomalu. Začala jsem si zvykat na úzké prostory, netopýry a pomalu mizel můj strach. Nakonec jsem vešla do široké a docela vysoké chodby. Na konci této chodby zářilo červené pronikavé světlo. Neohlížela jsem se šla přímo do té místnosti. Chtěla jsem vejít, když mě zastavila neviditelná stěna. Celou svou vahou jsem se opřela, ale stejně jsem nemohla projít. Už jsem to chtěla vzdát otočit se a odejít, jenže mě někdo zezadu popadl, zavázal mi ústa a přez hlavu mi hodil pytel. Svázal mi ruce a nohy, pak do mě zabodl cosi ostrého a já usnula.
ČTEŠ
No memories ✔
WerewolfPrávě je čas, kdy lidé věří, že upíři, vlkodlaci a ostatní nadpřirozená stvoření neexistují. Ale, co když jsou o nich příběhy přece jen skutečné? Vlkodlaci jsou vlastně hodná stvoření, i když si to lidé nemyslí. Zabíjí upíry jen proto, že je ochraň...
