No memories ✔

35.

Ahoj..
Áno! Je tu další kapitola, NEZDÁ SE VÁM TO... :DDD
Tentokrát jsem se snažila dohnat ty dny, kdy jsem moc nepsala, takže tady máte další kapitolu... :) budu se snažit přidávat, co nejrychleji, jak to jen půjde, tak uvidíme... :)
Vote a koment potěší... :)
***********

"Cože?!" řekli oba současně. "Nemohl sis to splést? Třeba to byla nějaká velká kočkovitá šelma." dodal Lucas. "Říkám vám, že jsem to byl já! Ták mi prosím věřte." Mery si povzdechla. "Běž za ní." řekla. "Cože?" řeknu současně s Lucasem. "Říkám, že bys měl za ní jít a zeptat se na ten obraz." řekla tiše. "Proč?" zeptám se nechápavě. "Myslím, že by ti to měla vysvětlit. Navíc je možné, že jsi jí znal ještě před tím než jsi ztratil paměť. Je to upírka, pokud se nepletu." zamyslím se. Asi měla pravdu, měl bych za ní zajít. Zašel jsem tedy za ní.

Zastavil jsem se u dveří. Ruku sevřenou v pěst jsem natáhl ke dveřím a chystal se zaklepat. Než jsem to ale udělal, zaposlouchal jsem se.

"Víš, že náš pán bude hodně naštvaný?!" říkal naštvaný hlas. "Může tě dokonce i popravit! A ty přece víš, že to já nechci! Musíš mu říct, že jsi ho jednou zahlédla v lese, jak kolem probíhal! Nic víc! Je ti to jasné?! Jestli se to ještě víc podělá, než to je, můžeme se rovnou rozloučit se životem! Přeci jen je Leo našeho vůdce něco jako kamarád..." ztichla. "Chtěla jsi spíš říct, že byl jeho kamarád." opravila jí Zoe.

Zamračil jsem se. Co vše mi neřekla? A koho jsem to byl kamarád? A vůbec, kdo je jejich pán? V hlavě se mi honila jedna otázka za druhou. Nadechl jsem se a bez zaklepání otevřel dveře dovnitř.

Vyděšeně se na mne podívaly. Já se na ně jen zamračeně díval. Pochopily, že jsem je slyšel, jen asi doufaly, že přece jen jsem je neodposlouchával.

"Klidně se posaďte, protože tohle bude asi nadlouho." řeknu klidným hlasem a zabouchnu dveře. Podívám se zpátky na ně. Seděly a mlčely. Čekaly, až jim vyložím první otázku.

"Zoe... Odkud mě znáš?" podívá se na mne nevinným pohledem. "Promiň, Leo. Chtěla jsem ti to všechno říct, ale nemohla jsem... Teď už je to ale stejně jedno, takže ti odpovím na cokoliv budeš chtít." řekla mi. "Dobrá. Jak jsem se již ptal, odkud mě znáš?" spojila si ruce a položila si je na klín. "Hmm... Myslím, že jsme se poprvé setkali u našeho vládce. Pomáhal jsi mi a dokonce jsi mi zachránil i život." řekla mi zamyšleně. Přikývnu. Tohle jako odpověď beru. "Kdo je náš vůdce?" zeptám se. Ona jen otevřela ústa. Zarazila jí její kamarádka.

"Myslím, že lepší bude, když mu vrátíme paměť." řekla a pousmála se, jak na mě, tak na Zoe. "Cože? Ale vždyť víš, že je to bolestivé a hlavně složité kouzlo!" vyhrkla Zoe. "No a? My dvě to kouzlo společně zvládneme a on? Tu bolest vydrží." řekne klidně, vstane dojde ke mně, chytne mně za ramena a usměje se. "Věříš mi?" zeptá se a já přikývnu.

...

Už několik dní se mi pokoušejí vrátit paměť. Je to příšerné! Zoe mi dá vždy své prsty na spánky a společně s její kamarádkou začnou vyslovovat to kouzlo. Každý den to kouzlo probíhá 3-4hodiny a celou dobu mě příšerně bolí hlava a mám křeče v celém těle.

Poslední dobou to kouzlo děláme v mém pokoji, protože jakmile ho ukončí jsem strašně vyčerpán a nedokážu se postavit, natož jít z jejich pokoje do toho mého.

Přestal jsem se teď poslední dobou vídat s kamarády... tím mám namysli Kate, Mery, Rena, Jacka a Lucase (ano, Lucase už řadím mezi přátele). Ale nejen to. Teď už ani nechodím na večeře. Nevím, co si o tom myslí, ale až tohle kouzlo zabere, vysvětlím jim to.

...

Už je to asi měsíc, co jsem se naposledy najedl s kamarády. Musím na ně pořád myslet. Pozitivní je, že už začínám mít sny o mé minulosti.

...

Probudím se. Někdo se mnou třepe sem a tam. Snaží se mě probudit a povedlo se mu to. Pootevřu jedno oko a podívám se, kdo mě to budí. Myslel jsem, že to bude Zoe, ale spletl jsem se. Byla to Mery. Tekly jí slzy po tvářích. "Leo!" volala pořád dokola. "Jsem v pohodě." dostal jsem ze sebe tiše a zavřel oko. Přitiskla si mě k sobě a potichu vzlykala.

Slyšel jsem, jak se otevřeli dveře a někdo vešel dovnitř. "Co tady děláš?!" řekla jí osoba, kterou jsem podle hlasu poznal. Zoe. "Co jsi mu udělala!!!" vykřikla na ní Mery, když se ode mne odtáhla. "Měla bys jít." řekla jí Zoe a pak už jsem nic z rozhovoru neslyšel. Usnul jsem.
*******
Co říkáte na tuhle kapitolu?
Jsem na sebe pyšná... 2kapitoly za den.... :3 :D navíc tahle se mi i docela líbí.... No doufám, že se líbí i vám... :) :3
A mockrát děkuju za vote... <3