No memories ✔

26. 2/2

Tady máte druhou polovinu té kapitoly. :) :D

Myslím si, že můžete ode mě čekat kapitoly tak jednou za dva dny, což znamená že se budu snažit přidat kapitolu v Pondělí, ve středu a v sobotu... :) ;) Samozřejmě, pokud bych měla kapitolu dřív, hned zveřejním... :) Jen mějte se mnou strpení... ;)

Jinak vám strašně moc děkuju za neuvěřitelných 3,7+ K reads :3 <3 jste úžasní.. ;) <3

Takže jako obvykle. Vote a koment potěší! :DDD :) :3

****************

"Ano máte problém a to velký..." Řekl někdo a vyšel z chodby.

Do pokoje vešel muž s černými vlasy. Hubená a zároveň atletická postava vysoká asi okolo 180cm. V ruce držel jakousi věcičku, myslím, že lidé to nazývají 'Mobilní telefon'. Co bylo na něm úžasné -a to se musím přiznat, že mě to na něm přitahovalo- byly jeho oči. Veliké zeleno-modré oči se třpytily zuřivostí. Byl to můj stvořitel...

"Wolfe?" Tiše se ho zeptá. Ale on na něj jen pohrdavě pohlédne.

"Porušil si za malou chvíli skoro všechny pravidla." Říkal naštvaně... "Já vím" Lucas sklopil pohled k zemi. "Moc se omlouvám." Dodal tiše.

"Jistě chápeš, že tě za to musím potrestat..." Říkal.
Ne... Nesmí ho potrestat, on za to nemůže. To já...

Podíval se na nás. "Běžte do jídelny." Nakázal. Kate ho opatrně obešla a šla do jídelny, tak jak on poručil. Seděla jsem jako přikovaná a pozorovala ho. Leo čekal až vstanu, aby mě doprovodil.

"Běžte!" Znova poručil. Očima propaloval Lucase a já se jen zmohla na tiché "Ne"

Otočil se na mě. "Cože?! Co jsi to řekla? Zopakuj to!"

"Říkám, že nejdu!" Vykřiknu na něj a odhodlaně si vstopnu, abych mu viděla pořádně do očí.
No skvělé... Právě jsem porušila jedno z hlavních vlkodlačích pravidel...

Wolf si nakonec povzdechl. "Dobrá... Pojďte za mnou." Šel k balkónu. Ve dveřích se zastavil a otočil se zpět na nás. Asi bylo vtipné, vidět naše zmatené pohledy. "Pojďte. Všichni tři." Řekl a vyšel ven. Vyměnili jsme si nechápavé pohledy a nakonec jsme šli za ním.

Držel se zábradlí a díval se dolů. Zastavila jsem se těsně za ním. On přelezl zábradlí a skočil dolů. Dopadl na nohy a dopadem klesl na zem. Během chvilky vstal a otočil se na nás. "Skákejte... Nebojte se." Usmíval se. Zase určitě tomu, jak jsem se zatvářila... :/ to je život... :D

Lucas přelezl zábradlí a skočil jako první. Teď byla řada na mě. Pevně jsem svírala zábradlí. Ne a ne přemoct strach, který se ve mě právě udržoval.
Proč se bojím? Nikdy jsem neměla strach z výšek. Jo, je pravda, že tenkrát jsem nemusela skákat z balkónu, který je, abych upřesnila, v druhém poschodí. Tahle výška ještě nic nebyla... Skákala jsem do vody i z větší výšky... Nemusím se bát.

Mé bijící srdce uklidnil až Leo, který mi položil ruku na rameno. Podívala jsem se na něj. Nasadil povzbuzující pohled a pak se usmál. "Ty to zvládneš..." Přikývla jsem.

Přelezla jsem zábradlí, zhluboka se nadechla, naposledy se podívala do jeho očí a skočila...

Z těžka jsem dopadla na zem. Párkrát se překulila a Lucasovou pomocí vstala. Usmíval se na mě. "zvládla jsi to." Řekl a mrkl na mě. Zasmála jsem se a lehce ho praštila do ramene.

Leo skočil a dopadl na všechny čtyři... A to doslova... No co? Kočky přeci dopadají na všechny čtyři. :D

"Tak a teď mě na krok následujte. Ukážu vám cvičiště." řekl Wolf a usmál se.
...
Tady to máte... :) Díky Mimisek za ty úžasné komenty... <3 hlavně díky tobě mám pokaždé chuť napsat další kapitolu... ;)
Jinak pokud vás napadá jakýkoli nápad ohledně téhle story, tak napište do kometu... Také tam můžete psát, co si myslíte o tom, kdybych dala Lea a Mery dohromady... Prostě napište svůj názor... Jakýkoli koment potěší... <3