No memories ✔

01.

Nesnesitelný proud žalu a vzteku mě hnal blíž k městu. Tam byla totiž poslední prolitá krev v nejbližším okolí. 'Ti zatracení upíři toho prostě nenechají.' Zavrčela jsem, když mi tato myšlenka projela hlavou. Běžela jsem po polní cestě až na samý vrchol kopce. Jen co jsem vyběhla až nahoru, zastavila jsem se a rozhlédla se. V dáli jsem uviděla město.

Takhle blízko města jsem dlouho nebyla. Zajímalo by mě, jaké to tam teď je. Zavětřila jsem. Cítím člověka, nikoho jinýho ne. Pořádně se podívám dolů. Spatřím nějakou holčičku, starou asi tak 7 let. Dívá se na mě s otevřenou pusou. 'Ona snad nikdy neviděla vlka? Nebo co?' Oklepu ze sebe jehličí, otočím se a bežím jinou cestou blíž a blíž k městu.

V lese kousek od města jsem se proměnila a pak jsem běžela až do míst, kde ten útok byl. Důkladně jsem si prohlédla vše okolo sebe. Podívala jsem se asi 10 metrů od místa činnu a tam jsem uviděla stopu. Usmála jsem se. 'Tak a mám tě.'

Šla jsem tím směrem, kam ty stopy mířily. Usmívala jsem se, jelikož jsem věděla, že už ho brzy dopadnu. Hledala jsem ho v každém opuštěném domě, ale nebyl k nalezení. Začalo pršet. Celá mokrá jsem prohlížela ještě pár domů, nakonec jsem zalezla do nejbližší hospody. Sedla jsem si k prázdnému stolu do rohu. Chvíli jsem tam seděla, aniž bych se pohnula. Přemýšlela jsem, jenže z toho mě vyrušilo ticho. Pokaždé, když do téhle hospody někdo vlezl, ztichlo to tu a všichni pozorovali, kdo to sem vchází. Také jsem se podívala. Ve dveřích byl muž celý v černém. No muž... spíš mu bylo okolo dvaceti let. Rozhlédl se, spatřil mě a chvíli jen tak stál. Nehnul se, dokud sem z venku nezačal foukat vítr a to přímo na mě.

Otočila jsem se na něj a už jsem vstávala. Co nejrychleji jsem došla až ke dveřím, a pak už stačilo ho dohnat.