No memories ✔

25.

Ahoooj.. :) tady je 25tá kapitola.. užijte si jí... :3 ;)
Jinak omlouvám se, že mi trvalo hrozně dlouho, než jsem tuhle kapitolu napsala, ale neměla jsem na psaní náladu, navíc je škola a musela jsem se na něco učit a ty úkoly... :/ :DDD

Taky bych vás chtěla poprosit, jestli byste se podívali na kamarádky knížku... pjosííím :3 <3 píše úžasně! :) Odkaz na její knížku vám dám do komentu.. :)) ;)
No nic... Ještě tu je jedna věc... Abych vám ukázala, že mě opravdu mrzí, že jsem dlouho nepsala, tak tu máte dokonce dodatek! :3 :D

Koment a vote potěší... :)

*************

Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu.

"Líbí se ti tu?" zeptá se a já přikývnu.

"Je úžasné vidět přírodu... lesy.." usměju se.

"Chtěl jsem ti to tu ukázat už dřív, ale nikdy jsem neměl čas... pokaždé, když jsem za tebou chtěl jít mě 'šéf' zavolal na nějakou práci..." řekl zklamaně.

"To je v pořádku..." řeknu mu a objemu ho.

Odtáhla jsem se a podívala se zpět na ten krásný les.. "Víš... jsem ráda, že jsi mi to tu ukázal. Jenže je tu věc o které si s tebou musím popovídat..."

"Válka?" zeptá se a já přikývnu.

"Dobrá, pojď dovnitř." povzdechl si.

Vešli jsme dovnitř a sedli si na světle modrou pohovku. Okolo ní byli dvě křesla stejné barvy a před pohovkou byl malí skleněný stolek. O kousek dál byla dokonce plazmová televize černé barvy. Měl to tu opravdu moderně zařízené...

"Vím, že je to tajné, ale nemyslíš, že bych o tom měla vědět? My všichni by jsme měli vědět, že nás tu držíte kvůli válce."

"Já vím..." řekne na to.

"Takže? Jak to je?"

"Ano, jste tu kvůli válce.. kdy bude, ti neřeknu, protože to sám nevím..." zamračil se. "Doufám, že jsi to nikomu neřekla..." podíval se na mě.

"Já... no..." viděla jsem, jak se zamračil. "Promiň" rychle a neslyšně jsem mu řekla. On si vzdychl. "Kdo ví o té válce?"

"Jen moje parta... nikdo jiný... oni vědí, že to nemají nikomu říkat..." Bylo vidět, že se trochu uklidnil.

"Dobře.. není co skrývat. Myslím, že bych tobě i ostatním mohl říct vše, co vím. Možná za to budu potrestán, ale risknu to... Takže.. Teď běž najít své přátele a přiveď je sem. Pak vám to vysvětlím." Na to jsem přikývla a utíkala chodbami k nám do pokoje, nebo spíš k Leovi.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Leo a Kate se na mě podívali. Leželi vedle sebe na posteli, Kate s papírem a tužkou v ruce a Leo držel v ruce knížku.

"Jdu pro vás." řeknu. Zmateně se na mě dívali. "Netěšte. Pojďte za mnou." Vstanou a jdou. Na chodbě se zastavíme. "Kde je Jack?"

"Nevím" řekne Kate a Leo jen pokrčil rameny. "Dobrá, půjdeme bez něj." rozhodnu a rychle jdeme k Lucasovi do pokoje. Nikdo si nás nesměl všimnout. Nevím, jak bych vysvětlila kam jdeme.

Naštěstí jsme už po 3min. stáli před jeho pokojem a nikdo si nás nevšiml. Třikrát jsem zaklepala na skleněné, ale neprůhledné dveře.

Po chvíli čekání se otevřeli. Stál v nich Lucas. Pustil nás dovnitř. Sedli jsme si všichni tři na pohovku. Lucas si sedl do křesla. Teprve teď jsem si všimla, že si Leo s sebou vzal tu knihu a Kate papír.

"Asi víte, proč tu jste..." Začal Lucas. Mlčky na něj hleděli a jen poslouchali, co z něj vypadne dál.

"Začnu asi tím, že vám potvrdím, že jsem jeden z 'hlavních' upírů, ale to neznamená, že vím všechno."

"No... a co tedy víš?" ptala se Kate. Lucas se zasmál. "O téhle válce vím jen, že se musím postarat o to, aby se vlkodlaci a upíři spolu spřátelili. Ani mě nechtějí povědět, kdy, kde, nebo proti komu budem bojovat... Je to tajemství, které by mi nikdo neřekl. A proto ho nemohu ani říct vám." odkašlal si. "Doufám, že nám pomůžete, ať budem bojovat proti komukoliv. Co vám ještě můžu říct, že to nemá nic společného s lidmi." prohlédl si nás.

"To jen kvůli tomuhle jsi nás sem volal?" zeptala se trochu naštvaně Kate. "Ano?" řekl Lucas takovým stylem, že to zaznělo, jak otázka. "No tak to je pěkné... Mám tak trochu na práci důležitější práci." už chtěla vstát. 

"Kate, prosím..." říkám jí s trochu smutným pohledem. "No co?" krátce se zasměje. Uchvátilo mě, jak se jí rychle změnila nálada...

"Co máte na práci?" ptal se jí Lucas. "Jen si překládáme jednu knihu." odvětila mu. "Jakou?" zasmál se. "Tuhle." řekl Leo a podal mu jí.

Lucas si přečetl název knihy a přestal se usmívat. "Kde jste jí našli?" Zeptá se. Nastalo hrozivé ticho...
----------
Protože je to 25tá kapitola a protože jste úžasní tak tu máte dodatek... :3 <3
*Leo (poznatek aut.: odehrává se to v přelomu 14 a 15 stol.)
Běžel jsem v lese. Po chvíli se zastavil a závětřil. Má kořist nebyla daleko. Rozběhl jsem se znovu za pachem srnky. Pode mnou křupal nově napadaný sníh. Všude byla bílá třpytivá pokrývka a v ní krvavé kapky od zraněné srnky.
Zastavil jsem se a přikrčil se k útoku. Připravoval jsem se k výpadu. Už, už jsem skákal, když se srnka vyplašila a utekla. Někdo jiný upoutal mou pozornost. Byl tam člověk.
Zajímala mě ta osoba, nikdy jsem totiž lidskou rasu neviděl takhle z blízka. Byla to žena s blonďatými až skoro bílými vlasy. Oči modré jako pomněnky se na mne podívaly. Byla krásná jako nejnablýskanější krystal na světě, vlastně i krásnější... Její krása se prostě nedala popsat. Spatřil jsem v jejích očích strach. Nehnula se a jen mě pozorovala. Pomalu jsem se k ní přiblížil. Trochu ustoupila. Nakonec jsem se za ní rozběhl a ona se snažila utéct.
Kousek od ní jsem skočil a přitom se proměnil v podobu člověka. Srazil jsem jí k zemi. Po dopadu jsem se odkutálel kousek od ní. S vystrašeným pohledem na mě zírala. Pomalu jsem vstal a jí jsem pomohl na nohy.
"Děkuji" řekla s rostřeseným hlasem. "Dávej si bacha, někde tu je velká kočkovitá šelma..." upozorní a já se na ní usměju. "Neboj se, už je dávno pryč." řeknu jí.
Po chvíli ticha se zeptám na jednu z nejdůležitějších otázek, které mě napadli při prvním zahlédnutím. "Jak se jmenuješ?" tentokrát se usměje ona a po chvíli řekne: "Rosemary."