Ahoj... máte tu další kapitolu, ale než jí rozepíšu.. tak tu máte ode mě omluvu za to, že jsem tu dlouho nebyla.. :) Důvody? ;) tak za 1. nemám na psaní poslední dobu náladu.. za 2. nemám vůbec nápady, jak bych rozepsala tuto knížku -ale až mě napadne nápad, určitě se rozepíšu :)) ;) - za 3. ... když tak nad tím přemýšlím, tak mě už další důvod nenapadá, takže už nebudu zdržovat s důvody a s omluvou... :D tady máte další kapitolu... :)
Seděla jsem na velikém kameni porostlém mechem. Zavřela jsem oči a snažila jsem se soustředit na meditaci. Chvíli to bylo v pohodě a mohla jsem přemýšlet a odpočívat, jenže přeci jen mě vyrušil Ren tím, jak na mě mluví. "Mery? Jak dlouho tam budeš takhle sedět? Docela mám hlad.. měli bychom jít na lov, nebo jít do nejbližšího města něco koupit." povzdechla jsem si a otevřela jedno oko. "Rene, pokud máš hlad, dojdi si něco ulovit sám." odpovím a zavřu opět oko. "Šel bych, ale něco mi říká, že tam někde v houští na mě vyskočí upír a roztrhá mě na kusy." říká s vážnou tváří. Tentokrát otevřu obě oči a naštvaně ne něj koukám. "Opravdu si myslíš, že na tebe v každém houští čeká upír, který by tě chtěl zabít? To jsi opravdu tak naivní?" on chvíli přemýšlí a nakonec se začne smát a já s ním.
Přestali jsme se smát teprve, když nás začalo bolet břicho od smíchu. Pak jsme se mlčky na sebe podívali a já seskočila z kamene. "Tak dobrá. Půjdeme si něco ulovit k jídlu." říkám a pořád se usmívám. Přikývnul a společně jsme se ve vlčí podobě rozběhli do okolní krajiny.
Po lovu a příjemném obědu jsem se s Renem uvelebila pod velikým smrkem a na chvilku jsem usnula.
ČTEŠ
No memories ✔
WerewolfPrávě je čas, kdy lidé věří, že upíři, vlkodlaci a ostatní nadpřirozená stvoření neexistují. Ale, co když jsou o nich příběhy přece jen skutečné? Vlkodlaci jsou vlastně hodná stvoření, i když si to lidé nemyslí. Zabíjí upíry jen proto, že je ochraň...
