No memories ✔

39.

"Já... Mery ještě něco musím zařídit, doženu vás." řekne a zavře balkonové dveře. 
Seskočím dolů a s ostatními vyrazím přesně k tomu místu, kde to přeskočil Leo.
...

Jeden po druhém jsme lezli na strom a poté díky větvi přeskakovali plot. Kate se rozhlédla. "Kde je Lucas?"

"Něco ještě musel zařídit, prej nás dožene." odpovím klidně a vyrážíme na dlouhou cestu.

Hodně dlouho jsme šli bez Lucase a podle toho, jak se Kate tvářila, jí to určitě připadalo jako věčnost. Musela jsem se nad tím pousmát. 'Třeba se daj dohromady... Aspoň v to doufám. Měl by být aspoň někdo šťastný... Achjo, tak hrozně moc se mi stýská po Leovi a hlavně se o něj bojím, co když ho nedoženem včas a on vstoupí zpět do "legie" svého krále? Co se pak stane? Budu muset proti němu bojovt? Ale to já nechci! Nesmí se to stát! Radši bych umřela, než abych musela proti němu bojovat... myslím, že i Kate by proti němu bojovat nechtěla... vždy si byli tak blízcí. Nejlepší kamarádi.' vzdychnu a rozhlédnu se po krajině. Nikde nebyla ani stopa po životě... taky aby jo, když jsou pořád v tom temném lesu. Nechtěla přemýšlet o tom, kde asi může Leo být, ale nic jiného dělat nemohla, nemohla přemýšlet nad ničím jiným. 

...

Končně je dohnal Lucas. Kate měla zase dobrou náladu a byla hrozně ukecaná. Opravdu, bylo to hrozné, ale musela jsem se tomu potichounku smát. Její dobrá nálada se přenesla i na ostatní a nakonec jsme se všichni rozkecali. Konečně tu nastala pohodová nálada a já úplně zapomněla na starosti.

*Leo 

Ležel jsem v klidu v listí choulený do klubíčka. Odpočíval jsem. Bohužel mě ale vyrušil něčí smích a co bylo horší, že jich bylo víc, bavili se o blbostech a já je v tichosti poslouchal. Znal jsem ty hlasy a naneštěstí se ke mně blížili. Musím se schovat! napadlo mě a už jsem to chtěl udělat, jenže bylo moc pozdě. Jsou kousek ode mě. Zatajil jsem dech, ANO, kočky to dokážou! Teda aspoň já a ostatní z mé rasy...

Zastavili se kousek od něj. Už se připravoval, že začne před nimi utíkat, když si všiml, že se jen zastavili kvůli odpočinu. Oddychl si. Až všichni usnou, potichu odejde, nikdo si ho nevšimne...

Rozdělali oheň, utábořili se. Plýžil jsem se co nejdál od nich. Zarazil jsem se, zavětřil a podíval se někam do dálky. Bylo tam více lidí jako jsou oni . 'oni mají armádu? Vedou jí za mnou? Kvůli čemu? Chtějí mě zabít? Nebo snad mého pána?' Znovu jsem se rozhlédl a rychle se rozběhl. 'Musím svého pána varovat.'
Bylo mi jedno, že mě uvidí, nebo uslyší. Musím běžet tak rychle, jak to jen půjde.

********************

Ahoj... tak tady máte další kapitolu.... ano vím, je krátká a za to se omlouvám.... :))) příště se budu snažit napsat delší... a samozřejmě i dřív, protože vím, že mi to zase hrozně dlouho trvalo... :/ :(

Pokud máte dotazy, klidně se mě na něco -ohledně téhle story- zeptejte... :))))