No memories ✔

36.

Ahoj... :)
Omlouvám se, že jsem teď zase dlouho nic nepřidala, ale znáte to... Škola... -_- navíc mám od 8.11. doma stěně, takže na psaní zbývá strašně málo času :( :/
A děkuju vám za 8,75+ K reads... :)
No tak doufám, že se vám bude tahle kapitola líbit... :)
Vote a koment potěší... :)
********
Běžel jsem. Po celou tu dobu jsem si žíval ten pocit volnosti. Z ničeho nic jsem se zastavil. Kousek ode mě byla vesnice. Zavětřil jsem a pomalu se k ní blížil.
Moje lovecké smysly běžely na maximum. Nemohl jsem zastavit to, co se stalo. Bylo to, jak nejhorší noční můra. Bohužel to nebyl sen, ale moje vzpomínka.
Tenkrát jsem si užíval zabití každé mé oběti. Ne... nemohl jsem být takový monstrum... to přeci nejde. Ale byl jsem to já.
Tenkrát jsem vyvraždil celou vesnici a ani ženy jsem neušetřil... natož dítě.

Probudím se, jsem celý zpocený. Ležím v posteli na boku a cítím, jak někdo leží přede mnou a pozoruje mě.

Podle její vůně jsem poznal, že přede mnou leží Mery. Pootevřel jsem oči a podíval se na ní. Usmála se na mne. "Jsi v pořádku?" ptala se mě roztřeseným hlasem. Oči měla nateklé od pláče. Pomalu přikývnu. "Jen jsem spal." dodal jsem.

"Neříkej mi, že jsi spal. Rozhodně to tak nevypadalo." odmlčí se. "Navíc, Zoe mi řekla, že se mám ptát tebe na to, co ti dělají." nastalo ticho. Jen jsme se na sebe dívali.

Do pokoje vešla Kate a Lucas. Oba se podívají na nás a když spatří, jak má Mery oteklé oči od pláče, zamračí se.

"Děje se něco?" zeptá se Kate. Já zakroutím hlavou a do toho řeknu "ne", zatím co Mery přikývne a řekne "ano, něco se děje".

Kate zmateně přijde až k nám. "Tak co se děje?" Mery si sedne a neodvrátí oči ode mě. "Já..." zamyslím se.
Všichni chtějí zjistit, co se mi stalo, ale jak jim to mám sakra vysvětlit a bude vhodné jim říct vše, co vím? Mám jim snad říct, že jsem kamarád toho, proti komu půjdem? Můžu jim stále věřit, že pokud jim to řeknu, tak mě hned nezavřou do vězení?
Ano, jsou to moji přátelé, ale i tak. Přestanou mě mít rádi, když jim vše řeknu. Myslím, že už vím, co jim povím...

Všichni čekali na mou odpověď. "No, víte... Zoe přišla na způsob, jak mi vrátit paměť a já na její návrh přistoupil. Jsme přeci se Zoe přátelé." Lucas se zamračí.

Pomalu se zvednu a nejistým krokem dojdu ke skříni s oblečením, otevřu ji a vyndám z ní věci, do kterých se převléknu. Otočím se na ně. "Pokud mne omluvíte, chci se vysprchovat." řeknu a jdu ke koupelně. Oni odejdou z mého pokoje.
... Asi po 1hod. ...

"Naposledy. Stačí totiž jen poslední kouzlo pro vrácení paměti, ale nečekej, že se ti vše vybaví během chvíle." přikývnu. Zoe položí ruce jemně na spánky a spolu s její kamarádkou -pořád neznám její jméno.- začnou odříkávat kouzlo.
A je to zase tady... stačím si ještě říct, než kouzlo začne plně působit.
...

Otevřu oči. Zoe a ta její kamarádka je pryč. Tentokrát to kouzlo probíhalo u nich v pokoji a musím přiznat, že nebylo Tak strašné jako před tím.

Vstanu. Radši se přidržuju, abych nespadl. Jdu. Jen pár kroků a jsem u dveří. Otevřu je a vylezu ven na chodbu. Rychle za sebou zabouchnu dveře a rozhlédnu se.