No memories ✔

34.

No... Ahoj... :D

V minulé kapitole jsem vám zapomněla poděkovat za 7+K reads... Tak vám tedy děkuju teď za 7,75+k reads... ;) :)
Omlouvám se, že jsem nepřidala dlouho žádnou kapitolu... snažím se psát jak nejrychleji to jde, ale bohužel nestíhám... :/ Takže mějte se mnou prosím strpení. :) :D

Na obrázku, zase Zoe... :)

Vote a koment potěší... :)

*****************

Vtrhli jsme do jejího pokoje. Tam sebou švihla na postel a udejchaně zvedla ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává. "Vzdávám se..." řekla.

Stál jsem kousek od ní a zdálo se mi, že jsem právě našel dalšího kamaráda, no ... v jejím případě kamarádku.

Sedla si a podívala se na mne. Po chvíli ticha poklepala vedle sebe na postel, čímž naznačila, abych se posadil. Stále jsem ale stál, tak se zvedla, chytla mě za ramena a silou mě posadila na postel.

"Ták." řekla spokojeně, když jsem konečně seděl. "Řekni mi ještě něco o sobě... Prosím." zamračím se. "Nemám, co bych ti řekl..."

"Ale máš... Řekni mi třeba, jak jsi se seznámil s Mery, a..." přestala povídat, když viděla můj výraz, který dával jasně najevo, že o tomhle se bavit nechci. "Ale noták. Prosím..." udělala na mě štěněčí kukuč. "Ne." pořád se na mne tak dívala a mě to začalo deptat. Po chvíli uvažování jsem se rozhodl.

"Oká, óká..." řeknu a ona se usměje. "Seznámili jsme se tady, při večeři." Nadzvedne se jí pravé obočí. "A dál?" Povzdechnu si. "Nic... Prostě jsme se skamarádili. Co chceš slyšet?"

"já nevím... dali jste se nějak dohromady? Bylo mezi vámi aspoň na chvíli něco víc?" upřímně mě sledovala. "No. Dali jsme si pusu..." nestačil jsem cokoliv dodat. "Fákt? Tak to máš potom upe v poho..." zamračím se.

"A co ty?" zeptám se. "Já? Nic."

Po chvíli mlčení se zvednu a jdu se podívat ke stolku. Leží na něm totiž překrásný obraz. Pomalu to uchopím a zblízka si to prohlédnu. Je tam nakreslena stará dřevěná malá, ale velmi roztomilá chatka. Dveře do ní jsou otevřené a ven vykukuje hlava psa. Před ní stojí malý chlapec, který drží v náruči malého černobílého kocourka. Všude okolo je les.

"To jsi nakreslila ty?" zeptám se jí. Stoupla si vedle mě a já k ní vzhlédl. Přikývla. Natáhla ruce, že si ten obraz veme a já už jí ho chtěl dát, když jsem si všiml, jak kousek od té chaloupky je v křoví schovaná bílá veliká kočka. Zamračil jsem se a podíval jsem se jí zpět do očí.

Ona hlasitě polkla. Otevřel jsem pusu, že už něco řeknu, když se náhle otevřeli dveře do jejího pokoje.

"Neuvěříš mi, co se mi stalo..." začala jí říkat nějaká holka, ale když si mě všimla zavřela pusu a jen mě pozorovala. Já jsem obraz dal Zoe do rukou, otočil se ke dveřím a šel. Obešel jsem tu holku a bezeslov jsem se vypařil z jejího pokoje. Šel jsem zpět do svého.

Než jsem ale vlezl do svého, šel jsem k Mery a Kate. Otevřel jsem jejich dveře, podívaly se na mne dva páry očí. Jak jsem doufal, byla tu Mery s Lucasem. Tázavě se na mě dívali. Zavřel jsem za sebou dveře a opřel se o ně. Po chvíli ticha, co jsme se jen pozorovali, Mery promluvila. "Co se děje?" ptala se mě. "Já... nevím, jak vám to mám vysvětlit, ale myslím, že byste tohle určitě chtěli vědět." odpovím. Mery poklepe vedle sebe na postel, posadím se vedle ní. 

"Já vylosoval jsem si jednu upírku jménem Zoe." začnu. "Bavili jsme se spolu o všem..." musel jsem se podívat na Mery, protože jsme si spíš povídali o mně a Mery... "No... ona měla na stole nakreslený obraz, kde byla dřevěná chaloupka, před ní chlapec s kocourem, ve dveří stál pes a okolo chaloupky byl les." Mery se nadzvedne obočí. "No a?" řekne Lucas. "Už jsem ten obraz dával jí do rukou, když jsem si všiml, že tam na ten obraz nakreslila mě..."

******************

Ták... :3 :D Jak se vám libíla tahle kapitola? Ano, já vím... strašně dlouho mi trvalo, než jsem jí napsala... -_- Také mě to štve... :DD No nic... co si myslíte, že se stane v další kapitole? :3 :D

jinak ještě jednou... strašně moc děkuju, že mi tu komentujete kapitoly a že mi dáváte vote :)