No memories ✔

29.

Ahoj... Promiňte, že jsem dlouho nepsala... Vůbec jsem nevěděla, jak napsat tuhle 29 kapitolu, ale je tady! :D užijte si jí... ;)

Děkuju moc za koment... ;) :)

Jinak vote a koment potěší... :)

**********

Sedl jsem si zpět vedle Kate a podal jí tričko. Usmála se, když uviděla své oblíbené. "díky" zašeptala mi do ucha při objetí. Jako odpověď jsem se na ní usmál, pak jsem vstal a šel hledat Mery.

*Mery

Seděla jsem na pingpongovém stole a dívala se na měsíc. Tohle jsem se naučila od Lea. Měsíc mě uklidňoval.

Bylo tu ticho, takže klid na přemýšlení...

Dělali mi to snad kluci naschvál? Já... Ani nevím, proč jsem utekla... Já... Nemohla jsem se na to dívat... Já... Cože?! Teď mi to dochází... Já žárlila na Kate, protože si jí Lucas i Leo všímali, zatímco o mě nezavadili ani pohledem.

Já nejsem tip holky, která by každýmu záviděla, nebo na každýho žárlila... Ale šlo o kluky a já je mám oba strašně ráda.

Byla jsem tam sama už docela dost dlouho... Neměřila jsem čas.. dokonce jsem přestala přemýšlet a jen jsem seděla a sledovala noční oblohu.

*Leo

Utíkal jsem na jediný místo, kam by mě napadlo jít, když bych chtěl přemýšlet... Nádvoří.

Běžel jsem po chodbě, která vedla až onomu nádvoří, na kterém -podle mých úvah- by měla být Mery. Doufal jsem, že se nemýlím... Ale kam jinam by šla... Do knihovny? To si nemyslím. Dost uvažování! Teď ji musím najít... To je hlavní důvod proč utíkám.

Dorazil jsem ke skleněným dveřím. Opřel jsem se o něj a jak jsem očekával... otevřeli se.

Vyběhl jsem ven a s úlevou jsem jí tam opravdu uviděl. Seděla na samém místě, jako já tenkrát. Zpomalil jsem krok a došel až k ní.

Podívala se na mne, když jsem si sedal vedle ní. Usmál jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila. Její rty se usmívali, ale oči byly plné slz, které ne a ne jít ven... Rychle jsem ji objal.

"Díky, Leo." Zašeptala mi do ucha. Už druhá dívka mi dneska poděkovala... Náhoda? Doufám, že ano..

*Mery

Objal mě, za to jsem mu musela poděkovat... V tu dobu jsem už slzy uvnitř neudržela a nechala je stékat po tvářích.

Po nějaké době se odtáhl a jemně mi šetřel slzy z tvářích.

"Neplakej..." Zašeptal a chytl mi tvář do rukou. Podívala jsem se do jeho krásných očí. I on se zahleděl do tich mých...

Naše obličeje se začali přibližovat. Cítila jsem jeho dech na mém obličeji. Už jen pár milimetrů...

Naše rty se propojily. Zavřela jsem oči a raději se odtáhla.

On se na mě rozpačitě usmál. "Promiň, já..." Dala jsem mu prst na jeho rty a tím ho umlčela. "Nemáš za co se omlouvat." Řeknu mu a usměju se.

**********

Tak, co říkáte na tuhle kapitolu?

Potřebuju vaší pomoc... Nevím, jak se mám rozepsat, tak vás hrozně moc prosím... Napište mi nápady, co by se mohlo stát...
Zatím přemýšlím, že by se tam objevila nová postava... Opravdu nevím... :D takže budu strašně ráda, když mi tu napíšete vaše nápady, které odměním třeba věnováním kapitoly?. ;) :D