No memories ✔

40.

'Musím svého pána varovat.'
Bylo mi jedno, že mě uvidí, nebo uslyší. Musím běžet tak rychle, jak to jen půjde.
*******

Můj instinkt mě vedl blíž a blíž k mému pánu. Musím se tam dostat dřív, než oni. Ano sledovali mě. Zase.

Přestože jsem už asi 2 dny nic nejedl, nedokázal jsem zpomalit, natož zastavit. Nebyl jsem unavený, tak jsem běžel, tak rychle, jak jsem jen dokázal.

Čas rychle ubíhal a naběhané kilometry s ním. Blížil jsem se k cíli. Myslím si, že cca za 1 hodinu bych už měl být kousek od jeho sídla.
...

Vyběhl jsem z lesa a zastavil se. Jsem tu. Přede mnou byla hora, na které byl postaven opevněný hrad. Vypadal staře a to byla pravda. Je tu už několik století. Pro lidi neviditelný, pro nadpřirozeno nepřehlédnutelný. Díky paprskům jeho střecha zářila, aby ne, když byla celá pokrytá zlatem.

Usmál jsem se nad tím překrásným výhledem a pak šel blíž, až k branám do hradu.

Stál jsem před branami, chvíli pozoroval pozlacené nákresy na tmavém dubovém dřevě. Byly tam znaky, které -pokud byste si je přeložili- ukazují minulost tohoto hradu. Postavil jsem se na zadní a přední tlapy položil na bránu. Ta se sama otevřela dokořán, aniž by vydala jakýkoliv zvuk. Mé přední tlapy dopadly zpět na zem a já vstoupil dovnitř. Při průchodu dovnitř jsem pocítil magii. Jistě na ochranu proti lidským turistům. Brána se zase za mnou hned zavřela, opět bez sebemenšího zvuku a aniž by je někdo zavřel. Vydal jsem se po nádvoří k velikým dřevěným dveřím, díky kterým se můžu dostat dovnitř hradu. Vypadalo to tu tak nějak opuštěně. Podle toho, co si pamatuju bylo toto nádvoří vždy přeplněné různými nadpřirozenými lidmi... mými kamarádami. Ještě než otevřel dveře do hradu, rozhlédl se. Párkrát zamrkal a otevřel dveře do hradu. Vešel dovnitř. Vše tu bylo pořád stejné... elegantní a zároveň válečné. Koberec a závěsy rudé barvy, na stolech vázy s rudými růžemi a na bílých stěnách obrazy bohů.

Opatrně jsem vešel dovnitř a šel chodbou dál, až ke dveřím u kterých konečně stáli stráže. Postavil jsem se před ně. Jen se na mne krátce podívali a otevřeli dveře. Mohl jsem vstoupit. Byl jsem nervózní. Ale proč? Vždyť jsem tu byl už tolikrát...
"Říkal jsem, že nechci být rušen!" vykřikl hrubý mužský hlas ze vnitř. Byl s ním tam ještě někdo. Párkrát se nadechl, vztyčil hlavu nahoru a elegantně vešel dovnitř.

*V tu samou dobu ... Mery

Běželi jsme dál. Musíme ho chytit dřív, než udělá nějakou hloupost. Dřív, než se vydá napospas tomu, proti kterému bojujeme. Dřív než bude pozdě na jeho záchranu.
Vyběhli jsme z lesa a před námi byl vidět překrásný hrad na hoře. Na chvilinku jsme se zastavili a pozorovali tu krásu.

Běželi jsme dál, abychom ho zastavili. Teda já běžela s Kate, Renem, Zoe a její kamarádkou. Lucas s Jackem se někde vytratili a my neměli čas je hledat.

*Leo

Hned, jak jsem vztoupil se za mnou zavřeli dveře a uvítaly mě překvapené pohledy všech, co byli v této místnosti. Nastalo ticho, nikdo se ani nehnul a proto jsem pozoroval každý jejich pohyb, ať už byl sebemenší.

"Leo?" prolomila ticho hnědovlasá dívka a nevěřícně na mě koukala. Podíval jsem se na ní a pořád byl ostražitý. Byla to Becky. A jako já byla kočkodlakem. Vypadala drobně a hrozně mladě. A rozhodně nikdo by do ní neřekl, že je jednou z nejlepších bojovníků v naší "málopočetné rase" a vůbec, asi i na celém světě. Pak vstal Ralph a spolu s Beckou přišel až ke mně. Ralph byl snad ve všech ohledech jiný než já a přesto jsme byli nejlepší přátelé. On měl černé vlasy a černé oči. I v podobě kočky byl černý jako uhel a také byl dobrý bojovník. 

Něco mi tu nehrálo. Jedna má půlka byla strašně ráda, že tu jsem, ale ta druhá kvůli něčemu protestovala. Nebo spíš kvůli někomu? Ano... kvůli někomu. Ale proč? 

"Leo" oslovil mě ten poslední. Pořád si v klidu seděl v koženém křesle a pozoroval mě. Cadogan... vzpomněl jsem si. Můj stvořitel...

"Leo, prosím." řekl a ukázal na křeslo naproti němu. Nejistě jsem šel k němu. Teprve až u něj jsem se proměnil do podoby člověka a sedl do křesla, na které ukázal. "Becky, Ralphe. Nechte nás o samotě." oni přikývli a odešli. Pořád jen přikazoval. Nikdy nebyl milí -možná ani nevěděl, co být milí vlastně znamená-. Zamračil se a podíva se na mě odmítavým pohledem. Jistě jsem ho naštval, když jsem tenkrát utekl. 

"Tak. Co tu chceš?!" řekl mi hořce a já se div nerozklepal strachy. Cítil jsem se u něj, jak kdybych byl na samém konci v žebříčku potravního řetězce. Párkrát jsem zamrkal. "Jestli jsi sem přišel žádat o milost máš smůlu! Jedině tak trest dostaneš!" krátce jsem se zasmál a on se na mě naštvaně podíval. 

"Nechci tě žádat o milost!" odpověděl jsem mu stejným tónem, jakým on mluvil na mě. Přestal jsem mít z něj strach. Vzpomněl jsem si na osobu, pro kterou jsem tenkrát utekl a kvůli které se cítim teď nesvůj, protože je teď bůhvíkde. "Nikdy tě nebudu žádat o milost!" řekl jsem jedovatě. "Vždyť já ani nevím, co tu sakra dělám! To byly zase tvoje kouzla, co?!" tentokrát ze zasmál on. 

"Ach ano. Kouzlo, díky němu jsi zapomněl, kvůli komu si mě opustil. A díky Zoe a Claire jsi tu teď. Abych pravdu řekl, právě včas! Jistě te ti šílenci teď snaží na mě poslat to své vojsko a zabít mě. Ale ty přeci víš, že to nezvládnou. Sami ne." začal se smát. Já vstal, otočil se k němu zády a šel ke dveřím. "Tentokrát se ti nepovede utéct! Leo!" vykřikl a pak se zase smál. Já otevřel dveře a rychle odešel pryč.

Na chodbě na mě čekli Becky s Ralphem. Zastavil jsem se před nimi. "Potřebuju vaší pomoc..." tázavě se na mě podívali, ale já dal svůj ukazováček na rty a společně jsme šli ven na nádvoří, kde jsem jim konečně mohl říct můj plán.

*****************************************

Ahoj... :) Tak tady máte další kapitolu, doufám, že se bude líbit.. :) ;) 

Na obrázku Becka.. :) :D

Děkuju za vote, které mi dáváte, hrozně mě to vždy potěší... :)

Bohužel vás nepotěším já... Tahle knížka je už u konce... což znamená, že budou tak 1-2 kapitoly... :) ALe pokud se vám mé knížky líbí, můžete si přečíst jinou mou knížku, jako např.: My friend ghost ... :) A taky doporučuju knížky mojí kamarádky ... její jméno: Marylin03 ;)