No memories ✔

06.

Ahoj, tak po čtyřech dnech mě konečně napadlo, jak napsat tuto kapitolu.. :D ne ne, dělám si srandu. :) Teprve dnes jsem měla čas na napsání další kapitoly... :)) :D

Sedíme spolu u ohně. Nikdo nic neříká, jediný co slyším je sova někde nad námi. "Tak tedy, odkud mě znáš?" zeptám se ho, on se na mě podívá. "Žili jsme kdysi spolu ve vesnici. Byli jsme nejlepší přátelé, navíc jsem ti jednou pomohl, když jsi málem spadla ze skály." usmál se při té vzpomínce. Já si to nepamatovala a už vůbec jsem si to nevybavovala. "Pak jednou si prostě zmizela. Hledali jsme tě všude, ale nemohli jsme tě najít. V tu dobu jsem si vzpomněl, že jsi mi kdysi řekla, že se chceš stát vlkodlakem a až nějakého najdeš, utečeš a budeš žít dobrodružný život, což musím uznat, že je někdy velmi zábavný." sledovala jsem ho. "A jak, že se jmenuješ?" překvapeně se na mě podíval. "Ty si to pořád nevybavuješ? Jmenuju se Alvar." zamyslela jsem se. "Ách..." všichni se na mě podívali. "Vzpomínáš si?" radostně a nadějně se na mě podíval. "Ne." vzdychla jsem se a podívala se na oblohu. "No nic, my už musíme jít, myslím, že by se nelíbilo ani upírům a ani vlkodlakům, že tu takhle spolu sedíme." říkám a vstávám. "Dobrá. Třeba si sama vzpomeneš na svou minulost." usmál se a také vstal. Oplatím mu usměv, proměním se a s Renem utíkám pryč.

Utíkáme celou noc. Po ránu teprve najdeme malou zřícenou chatku. Před vchodem dovnitř se proměním a zatáhnu za kliku. Dveře se otevřou a já s Renem vstoupim dovnitř. Přede mnou je malá místnost jen s dřevěným nábytkem. Raději se poohlédnu, zda není v chatce upír. Když zjistím, že se tam nikdo kromě mě a Rena neskrývá, lehnu si do tvrdé prožrané (od myší) postele a během chvíle usnu.