No memories ✔

42.

Ona se otočí a uvidí přesně to, co já. "Aspoň o práci míň." řekne a otočí se na mě s úsměvem na rtech. Nedivím se, že se Leovi tak moc líbí... je odvážná, silná a ... a ... krásná.

****************************

Byl jsem tam s nimi ještě nějakou dobu. Oni vymýšleli plán a já jen poslouchal a pozoroval okolí. Hned, jak něco vymysleli, podívali se na mě. „Máme plán. Vyřiť Leovi, že s vámi rozhodně souhlasíme a budeme s vámi spolupracovat. Jo a dej mu prosím tě tohle." řekla a podala mi pečlivě složený papír. Přikývnul jsem, otočil se k hradu a pomalu šel.
Otevřel jsem bránu a vešel na dvorek. Párkrát jsem zamrkal, jelikož se mi vrátili všechny vzpomínky. Hned jsem si to zamířil za Leem, jenže, když jsem vlezl do hradu hned mě zastavili stráže se slovy: „Náš pán si s vámi chce promluvit."

„Bohužel pánové! Právě teď jsem zaneprázdněn." odsekl jsem jim s úsměvem a už jsem je chtěl obejít. „Bohužel. Náš pán si s vámi chce promluvit teď hned." řekl jeden z nich rozkazovačně a chytl mě za paži. To se mi ale nelíbilo, tak jsem na nej zasyčel. Oba odstoupili. „Já sám." řekl jsem, upravil si bundu a s hlavou vztyčenou hrdě nahoru jsem odešel.

Zastavil jsem se před dveřmi do místnosti, kam se mi právě teď chtělo ze všeho nejmíň. No co? Nějak to zvládnu, budu se chovat jako pokaždé. Nepozná, že se tu proti němu odehrává spoura. Bude to v pohodě. Doufám, že nebude chtít, abych mu ukázal kapsy, nebo tak něco. Protože, kdyby mi prohledal kapsy, asi by ho moc nepotěšilo, že jsem byl mimo hrad a mám navíc psaní pro Lea. 

Podíval jsem se na stráže, kteří opatrně stáli za mnou. Otevřel jsem dveře (nebo spíš jsem je rozrazil dokořán...) a podíval se na Cadogana. Zvedl hlavu od štosu papírů. „Ááááá... Ralphe!" zvolal. „S tebou jsem právě teď chtěl mluvit." otočil jsem oči v sloup. 

„Ano, jistě. Já vím. Co potřebujete?" odsekl jsem trochu rozzuřeněji, než jsem chtěl. Nadzvedl jedno obočí.  „No. Víš Ralphe, tobě teď věřím nejvíce, proto se tě chci zeptat na pár otázek." odpověděl a ukázal na křeslo před sebou. Přikývl jsem a sedl si tam. 

"Poslední dobou... no spíš od doby, co se Leo vrátil se cítím ohrožený, snad víš proč." nebyla to otázka, ale přesto jsem přikývl. „Pak tedy moje otázka zní: Neodehrává se tu v hradu, aniž bych o tom samozřejmě věděl, vzpoura?" tím mě dostal, znervózněl jsem. Na chvíli jsem zkameněl a hleděl na něj. Čas jako by se zastavil a on pořád klidně čekal na mou odpověď. „Ehm." odkašlal jsem si. „Ne. Samozřejmě, že ne. Jinak bych o tom jistě něco věděl, můj pane. Kdyby někdo vymýšlel vzpouru a já se o ní dozvěděl, hned bych vám to řekl." zalhal jsem. Ale ne, teď určitě pozná, že lžu. Já... nechoval jsem se tak, jak se obvykle chovám. Sakra! Chvíli mě  tichosti pozoroval, pak přikývl. „Můžeš jít." řekl, já vstal a odešel. Teprve až před dveřmi k Leovi do pokoje jsem si oddechnul a ze srdce mi spadla ta obrovská zátěž.

*Leo

Seděl jsem se skupinkou kočkodlaků a vymýšlel jsem plán. Ralp by tu už dávno měl být... kde sakra je? Snad se mu nic nestalo. Zrovna, když jsem chtěl už o tom mluvit s Becky, dveře se rozrazily a v nich stál Ralp. Byl bledý jako stěna. Něco se muselo stát. Nejistě se usmál a sedl si do křesla. Teď to rozhodně není ten silný a sebevědomý Ralp, kterého znám už mnoho let. 
„Stalo se něco?" zeptal jsem se ho. „Popravdě?" přikývnul jsem. „Tak tedy. Když jsem vešel do hradu, stráže mě odvedli za Cadoganem a ten se mě ptal na to, zda se tu neodehrává nějaká vzpoura... jasně, že jsem řekl, že ne. Ale v tu dobu jsem si pomyslel: Trefa do černého. Abych nezapomněl, tohle ti posílá Mery." odpověděl, zahrabal v kapse a vytáhl pečlivě složený papír. Podal mi ho, já ho otevřel a jen nahlédl, co v něm je.

„Takže něco tuší. Měli bychom si tedy pospíšit. Dneska už začneme s naším plánem." všichni v místnosti přikývli na souhlas. „A ten je?" zeptal se Ralp. „Musíme najít slabinu Cadogana. Ty o nějaké víš? Nějaký způsob, jak ho zabít?" 

Krátce se zasmál. „Ano, vím o něčem, co mu ublíží a rozhodně ho to zabije." podíval se na mne a vstal. „Já to půjdu najít. Vy budete muset pomoc ostatním, snažte se, aby moc našich spojenců nezemřelo. Je to pro mě dlouhá cesta, takže se můžu vrátit za pár dnů. Už možná vypukne bitva a já tu pořád nebudu. Musíte mi věřit, že se vrátím, co nejdřív to půjde. Když už jsme u toho, je tu něco, co bys chtěl sdělit Mery?" 

„Ani nevím. Řekni jí, že máme plán. Jo a ať se snaží v lese ukrýt, nesmí si jich všimnout. Nikdo si jich nesmí všimnout." přikývnul a začal psát do té malé knížky, na co si má vzpomenout, až projde vraty ven. 

*Ralp

Prošel jsem vraty a zase jsem na vše zapomenul. Otevřel jsem si tedy tu knížku a našel v ní můj důležitý úkol. Dal jsem jí zpět do kapsy a proměnil se v kočku. V černou kočku s oranžovýma očima. Rychlostí blesku jsem seběhl strmý kopec a zastavil se v tábořišti. Mery si mě hned všimla a šla mi naproti. Proměnil jsem se zpět do lidské podoby. Aniž by něco stačila říct, vyhrkl jsem na ni.: „Někam se schovejte! Cadogan a ani kdokoli jiný si vás nesmí všimnout! Jinak se vše pokazí. Schovejte se do lesů a zůstaň te tam! Už takhle něco tuší, nesmí se dozvědět toho víc." 

Rychle jsem se proměnil a běžel pryč. 

----- Po pár hodinách -----

V dáli jsem uviděl obrovskou horu. Ano, k té hoře jsem měl celou dobu namířeno. Uvnitř hory byly totiž ukryty dvě šavle. Podle všeho jedna z nich měla čepel modrou a ta druhá zelenou. Když se jí dotknul vyvolený, rozsvítili se. Rukojeť také změní barvu... do červena. 

Na chvíli jsem se zastavil a díval se na tu horu. Okolo mě proletěla vrána a sedla si na strom kousek ode mě. Obrátil jsem svou pozornost zpátky na horu. Rozběhl jsem se. Musím hodně chvátat.

...

Běžel jsem po nejméně strmé straně hory, co jsem našel a vyběhl jsem do poloviny, kde jsem objevil vchod. Vběhl jsem dovnitř. Byla tam jen a jen tma. Jediné světlo, které vstupovalo dovnitř bylo z vchodu. Naštěstí noční kočičí vidění mi po chvíli umožnilo vidět vše potřebné.

Několik hodin jsem bloudil v bludišti chodeb. Možná te nebyli jen hodiny, ale i dny. Neměl jsem přehled o času. Nevěděl jsem, co je za den. Musím najít ty šavle! Vběhl jsem do chodby, která se mi zdála povědomá. Aby ne, když už tu běžím minimálně po desáté. Pořádně jsem se rozhlédl. Tak jo, prosím musím najít ty meče. Na chvíli zavřu oči a přemítám si všechny chodby, které jsem proběhl. Se zavřenýma očima jsem se vydal někam, kde jsem cítil jakousi energii. Prošel jsem nějakou magickou bránou. Otevřu oči a přede mnou je obrovské modré světlo. Uprostřed něj byla vidět jedna z šavlí. Přistoupil jsem blíž. Dobrá, prosím, ať já jsem ten vyvolený... Né kvůli moci, ani kvůli mečům, ale proto, aby mě ta energie nezabila. Jen vyvolený ty šavle dokáže vyndat z té obrovské energie. Proměním se v člověka a přiblížím se ještě o malinko blíž. Pravou ruku jsem natáhl k šavli. Zavřel jsem oči a sáhl skrz obrovskou stěnu světla a energie pro šavli.

****************************

Ahoj, tak tady máte další kapitolu... :) doufám, že se vám líbila... :D

Jinak vám děkuju za vote :3 a i komentáře u jiných kapitol.

Ano! Tahle kapitola je hodně dlouhá a jsem na sebe hrdá, protože toto je můj rekord :D 1249 slov... :3

kolik ještě můžete čekat kapitol? tak 1-2 :)

A co si myslíte? Zabije to Ralpha? Nebo snad je on tím vyvoleným?

Budu ráda za každý VOTE, nebo COMMENTARY!!!