No memories ✔

11.

Ahojky, Ták tu máte další a o něco delší kapitolu. :) Ps: pravopisných chyb si nevšímejte, protože jsem to psala v půl 2 v noci... :) :D

Probudila jsem se v malé kamenné místnosti. Ležela jsem na malé špinavé a roztrhané dece. Nebyl tu žádný nábytek. Všude okolo mě byli studené kamenné stěny a nebylo tu světlo, které by mi tuto "celu" osvětlilo. Okno tu bylo jen jedno, a to malý a až u stropu. Pokud bych se z okna podívala, nezjistila bych nic kromě toho, zda je den, či noc. Kousek od okna (cca 2metry) daleko byla zeď.

Slyším kroky, a tak se podívám na železné dveře. V nich se otevře takový to mini okénko a objeví se v něm miska s nějakým jídlem.

Rychle vstanu a cenu si misku a dřevěnou lžíci. Okénko se zase zavře. Já si sednu na deku a pomalu míchám tu divnou směsici jídla, co mi dali.

Už začnu zvedat první sousto, když se zarazím. 'Je to vůbec k jídlu? Vypadá to divně... Určitě mě tu chtějí otrávit.' naposledy se podívám na to jídlo a pak jednoduše usoudím. 'To je blbost... Kdyby mě chtěli zabít, už by to udělali.' a s touto myšlenkou jsem to dala do pusy.

Po chvilce vychutnávání řeknu nahlas. "Není to špatné, vlastně je to chutné a přímo delikátní!" začnu hltat sousto za soustem.

Dojím a pořádně se uvelebím na dece. Zavřu oči a usnu.

Probudí mě cvaknutí klíčů v zámku. Pomalu otevřu oči a podívám se ke dveřím. Tam stojí tak 18ti letý kluk. Abych se přiznala, byl velmi pohledný.

Něco říkal strážnému, a pak se za ním dveře zavřely a zamknuly. Když si všimnul, že jsem vzhůru a pozoruju ho, usmál se. Sedl si vedle mě, také jsem se posadila a pozorovala ho.

Jeho rozcuchané hnědé vlasy spolu s zelenýma očima ve mě probouzeli pocity (chtíč, porozumění, a podobné city, které se většinou cítí při tzv. "lásce na první pohled".), které jsem dosud nikdy neměla.

"Ahoj." řekl a mě se při tom rozbušilo srdce tak, že jsem si myslela, že ze mě vyskočí. "Ahoj." řekla jsem, když se mi vrátila odvaha. "Jak se jmenuješ?" ptal se mě. Chvíli bylo ticho. "Mery" odpověď zazněla tak trochu, jak kdyby to řekl robot. Polkla jsem a snažila se utišit srdce, které volalo: "Vrhni se na něj!"

"Já se jmenuju Lucas."
Zase nastalo to trapné ticho...

"Asi bych ti mohl říct něco o sobě a taky, co tu vlastně děláš." přikývla jsem.

"Je mi 18 let. Nemám rodinu, ani sourozence. Jsem z mého rodokmenu jediný, kdo žije. Bydlel jsem v ..." přestala jsem vnímat, co říká. Sledovala jsem jeho pohybující se rty a nezmohla se na nic jiného, než přikyvovat pokaždé, když to vypadalo, že se mě na něco ptá. Měla jsem co dělat, abych se udržela jen u tohohle a nevrhla se na něj...