No memories ✔

30.

Ahoooj... Takže.. tady máte 30. Kapitolu.. a protože je 30tá, tak vám sem napíšu ještě tzv. dodatek.. :3 :D užijte si čtení... ;)

Jste strašně úžasní!!! Už 5+ K reads... Strašně moc děkuju... <3 :'3

Vím, že jsem strašně dlouho nepřidala kapitolu a za to se omlouvám, ale znáte to.. škola. :/ každý den se musím na něco učit a když už jsem naučená, jdu spát. :/

Vote a koment potěší... :)

***********

Probudila jsem se v mojí posteli, která je už několik dní odsunutá do rohu od původní manželské posteli. Kate měla svojí polovinu manželské postele pořád na stejném místě.

Pomalu jsem se zvedla a opatrně položila nohy na dřevěnou podlahu. Chvíli jsem jen seděla a pozorovala pokoj. Všude okolo lítal prach. Do vnitř vstupovalo světlo jen po pramenech, mezi škvírami žaluzií.

Kate už byla dávno pryč. 'Asi jsem zaspala snídani...' Řekla jsem tiše a povzdechla jsem si.

Vstala jsem a po špičkách se dostala až do koupelny. Tam jsem se svlékla a vlezla do sprchy.

Vylezla jsem ven z pokoje zabalená jen v bílém ručníku. Došla jsem až ke skříni a začala jsem se v ní přehrabovat.

'Konečně.' Řeknu si pro sebe. Našla jsem totiž nějaké to sportovní oblečení.

Zavřu skříň a i s oblečením přejdu k posteli. Položím na ní oblečení. Už jsem si chtěla sundat ručník, když se najednou otevřeli dveře. Rychle jsem se otočila na toho, kdo vešel dovnitř a přitom si držela pro jistotu ručník.

Chvíli se na mě díval, jen stál a svíral v ruce kliku. Prohlížel si mě. Odkašlala jsem si. On otočil pohled směrem k podlaze. "Promiň." Řekl mi tiše. A já se jen krátce zasmála.

"Co potřebuješ, Leo?" ptám se ho s úsměvem na tvářích.

"Já se jen přišel podívat, zda jsi již vzhůru, ale jak vidím tak ano. Nebudu otravovat." řekne a už chce odejít. "Ale ty mě neotravuješ." upozorním ho.

Podíval se na mne. "Stejně radši půjdu. Chceš se převléct. " usmál se. "Budu u sebe v pokoji, pokud by ses chtěla stavit" dodal a mrkl.

Odešel a já se mohla převléct.

*Leo

Bylo mi trapné tam stát a dívat se na ní. Chtěl jsem se tam propadnou do země. Ona je prostě úžasná.

Asi o 1 hodinu později:

*Mery

Šla jsem hned vedle Lea, směrem k jídelně. Svolali nás tam naši 'vůdci' kvůli nějaké důležité věci. Já i Leo jsme už ale věděli, o co se jedná.

Vešli jsme do už tak přeplněné místnosti, že by se tam už ani pidimužík nevešel. Leo se opřel o trám ve dveřích a zamračeně sledoval hemžící se vlkodlaky a upíry u obrovdkého podia, na kterém byly postaveny dvě křesla, ve kterých seděli ty nejvyšší z našeho rodu upírů a vlkodlaků.
Podívala jsem se na jeho znuděný výraz a musela se zasmát. Nadzvedl pravé obočí a podíval se na mě. "Ty to opravdu chceš poslouchat?" zeptal se. "No tak volali nás sem, asi bysme je měli vyslechnout..." nedořeknu to, jelikož se dostaví další záchvat smíchu, kvůli jeho výrazu. "Čemu se směješ?"
"Ničemu." rychle mu odpovím a zadržím další přicházející smích. On se ale začal uchechtávat se mnou.

**********

Tak a zde máte ještě ten dodatek. ;) :D

*Leo

Skoro každou noc se mi opakuje pořád dokola jeden a ten samý sen. Někdo by řekl, že je to znamení, ale já to spíš vidím na nějakou vzpomínku z minulosti, na kterou ne a ne si pořádně vzpomenout. 

U konce toho snu se vždy těším, až se probudím a to 'peklo' skončí. Ze začátku, pokaždé, když jsem se probudil, ležel jsem na zemi a nademnou klečel bezradný Ren, snažící se mě probudit. Nikdy se mu to nepovedlo a kvůli tomu, že jsem začal dokonce křičet ze spaní se 'přestěhoval' do vedlejšího pokoje k Jackovi. 

Nikdo kromě Rena a Jacka o tom nevěděl. Holkám jsem nechtěl přidělávat další problémi a nikoho jinýho tu nemám a ani neznám.

Pokaždé v tom snu někoho hledám, ale nevím koho. Jsou tam zlí stíny, kteří se mě pokoušejí vlákat do červemě zářící jeskyně. Vím, že pokud bych tam šel, o někoho bych přišel, někdo by kvůli mě umřel... někdo hodně blízký. 

Nebylo by to tak strašný, kdyby se tam pokaždé neoběvil ten muž, celí v červeném s bílou tváří, do které přes světlo z tváře není vidět.

Nabýdne mi nápomocnou ruku, ale já ji vždy odmítnu a on mne shodí do propasti. Když dopadnu, cítím bolest -Možná, že je to jen proto, že spadnu z postele-. Nejhorší je cítit tu bolest všech zlomených kostí a čekat v tom snu, než umřu. Pak když nastane temnota se většinou probudím.

Bolesti se každým snem zhoršují. Když se probudím, cítím se, jak kdybych si zlámal kosti i mimo sen. Bolí mě hrudník, nohy, ruce i hlava. Vše se postupně přidává. Začalo to Rukama, pak se přidal hrudník, po hrudníku hlava a co je horší, dneska ráno to byli nohy, které mě boleli. Asi půl hodiny jsem ležel na zemi nemohouc vstát.

******************

tak jo lidi... :) Co si myslíte o této kapitole? Co bych měla dát do další? Vaše názory s kým by měl kdo nakonec skonšit? (Leo a Mery, či snad někdo jiný má být ten šťastný, kdo bude s Mery?) Je to jen na vás... :) ;) A je jen na vás i to, jak rychle se budu snažit přidávat kapitoly... :)