Odplata / NamJin

Kapitola 1

„No jo, pořád?! Co po mě ještě chceš? Nejsem prostě tak dokonalý jako ty! A ani nestojím o to být policajt!" Zarazil jsem se. Tohle jsem otci nikdy neřekl. Pořád byl v tom, že půjdu po jeho stopě a já si to dost dlouho myslel taky a jeho myšlenky v tom jen utvrzoval. „Nestojíš?" zeptal se šokovaně. „Promiň, otče," zamumlal jsem a zavřel se v pokoji. Nechtěl jsem ho takhle ranit. Vím, že už po generace jsou muži v naší rodině policajti. Můj bratr už se policajtem stal a po škole odjel rovnou do Japonska. Byl jsem rád, můj bratr nebyl z těch ukázkových, ale spíše by na sebe sám měl podat žalobu za domácí týrání. Mrzelo mě, že jsem otci ublížil. Vím, že mě má rád a že už sám má jen „jednoho" syna. Nechtěl se hlásit k někomu, kdo vynucoval zákon násilím a svými metodami. Jenže dneska mě opravdu naštval. Chtěl jsem jít se svýma kamaráda na pařbu k jednomu spolužákovi, ale on mi to zakázal. Nejenom, že poslušně nechodím domů moc pozdě, chovám se slušně a pomáhám komu můžu, protože můj otec vidí zločin úplně všude. A teď nemůžu ani tam? O co mu jde? Od té doby, co nám umřela máma, to je snad stonásobně horší a já už takhle dál nemůžu. Jsem mladý a chci se bavit, nechci jen sedět doma na zadku, aby měl můj otec klid. Zazvonil mi mobil. „Co je?" zeptal jsem se SeHuna svého nejlepšího kamaráda. „Tak kde jsi? Čekáme jen na tebe," řekl a zněl docela naštvaně. No jo, nesnášel, když musel na někoho čekat. „Promiň, ale můj otec otočil," povzdechl jsem si. „Jak otočil?" nechápal. „No, už jsem vycházel, když si to najednou rozmyslel a zakázal mi to." „To nemyslíš vážně! Tak uteč oknem!" nabádal mě. „Co? To nemůžu?! Jsi normální?" vyhrkl jsem hned. „Já jo, ale ty jsi nenormální," zamručel. „Děláš někdy něco proti něčí vůli? Hm? Pořád jsi jen ten slušňák, co poslouchá tatínka na slovo! Ale takhle to dál nejde. Bude tam i Seok, chápeš to? Jinou možnost už mít nebudeš!" upozorňoval mě na něco, co jsem sám moc dobře věděl a proč jsem byl tak naštvaný. HoSeok byl totiž starší bratr onoho našeho spolužáka. A já jsem do něho už nějaký ten měsíc zamilovaný. A jestli někdy byla šance s ním navázat kontakt, tak to bylo teď. Ano, jsem gay. „No, dobře, počkejte, ještě deset minut," típl jsem to. Co se to sakra chystám udělat? Pomyslel jsem si. Za tohle mě otec vyloženě zabije. Vstal jsem a otevřel okno. Nebylo nijak těžké odsud zdrhnout. Byl jsem sice v poschodí, ale dalo se přeskočit na garáž a z garáže slézt na zídku, která už nebyla nijak vysoká. Přemluvil jsem se, abych to udělal a pak se rozběhl do ulice, kde jsme se měli sejít. „Ty jsi to fakt udělal?" zeptal se překvapeně Hagi. „Sám, tomu ještě nevěřím," řekl jsem a pozdravil se s nimi. Rozešli jsme se do vilové čtvrtí, kde bydlel Seok s bratrem. Popravdě se s ním klukem ani nebavím a nevím, jak se jmenuje. Myslí si o sobě, že je King. Divím se, že nás vůbec pozval. Po otevření nám zazvonil Seok a já sklopil zrak. Nemusím ho vidět hned, sakra! „Ty nejdeš?" zeptal se a já se nechápavě rozhlédl. Kluci už stáli v chodbě a jen já jsem byl před barákem. „Jo, promiň," zahuhlal jsem a vešel jsem dovnitř. Seok zavřel dveře a šel si po svém. „Vzpamatuj se!" bouchl do mě SeHun. Když jemu se to lehce mluví no... Šel jsem s kluky dovnitř. Už tu bylo opravdu dost lidí, ale vila byla tak veliká, že jsme se nijak nemačkaly na sebe. Došli jsme si pro pití k baru, který tam byl a u čehož se otáčel náš další spolužák. „Tak co si dáte?" zeptal se. Nevím, co kluci objednali, jelikož jsem měl na dohled zase Seoka. Výhled na něho mi ale zatarasil majitel domu. „Ahoj, tak jste dorazili. Vím, že jsem říkal, že to nebude tak velký, ale ten idiot," hodil hlavou ke svému bratrovi, „si sem dotáhl svoji partu a snad dalších dvacet lidí," povzdechl si. „To je v pohodě," řekl SeHun. Jistě, tomu velké množství lidí nevadí, ale já jsem sem šel jen proto, že nás ujišťoval, že to nebude nic velkého. Už to ale nemělo cenu řešit.

Až (Nebo už?) dneska mi došlo, jak jsem si tímhle tématem zavařila :D