Odplata / NamJin

Kapitola 83

"Myslíš si, že je to dobrý nápad?" zeptal se mě Levi a já se pobaveně usmál. "Ne?" Odtušil jsem, ale stejně najel na mobilu na zprávy s Jinem. "Tak to nedělej. Jsi fakt na mol." "No a?" Zamumlal jsem a dál vyťukával sms.

Spoš? Jí nr. Jswm nadrýený. Pomůýeb mo?

Teď už ne.

Jak to píšeš? Tys pil?

Jšném troěičku.

Trošku jo? Vypadá to, že jsi pěkně na mol. Kde jsi?

U Lwviho. Tsk poůžeěš mi?

To se nedá číst. Tak u něho zůstaň. Ne, že v tomhle stavu někam sám půjdeš.

Misám doml. A halp? Ns něco jdem sr pral.

Jsi na mol, takže ne nepomůžu. Takhle domů nemůžeš.

Misum. Tta by se ulobil.

Ach jo. Ok. Dojedu pro tebe. Pošli mi adresu.

A pimůžeš mu ař tu budš?

Ne, dokud nebudeš střízlivý.

Tsk jý ti jí nepočlu.

Ale no tak. Pošli mi tu adresu.

Jwn když mo půmůžeš.

Ok, fajn. Ale pošli mi tu adresu. Hned

Najdeš ho tady ..... (random adresa) ...... On by ti to dneska asi nenapsal :D

Za deset minut jsem tam.

SeokJin

S povzdechem jsem se vyhrabal z postele. Co to ten blbec vyvádí? Takhle se ožrat uprostřed týdne. Natáhl jsem na sebe kalhoty a triko a vydal se k autu. Byli prázdné silnice a tak jsem mohl jet rychle. Nejsem zrovna zastáncem předpisů. Za chvilku už jsem zvonil na dveře toho kluka. "Čau," otevřel mi nízký černovlásek. Myslím, že jsem ho už někdy viděl. Možná se bavil s HoSeokovým bratrem. Jo nejspíš jo. "Nazdar. Kde je?" Zeptal jsem se a on mávl ať jdu za ním. Následoval jsem ho do obýváku kde se na gauči válel NamJoon. "No hele, kdo tu je," prohlásil opile a vrávoravě se postavil. "Pojď, odvezu tě domů." Podepřel jsem ho, jinak by se sebou nejspíš sekl. "Ne. Něco si mi slíbil." Zavrtěl hlavou a začal se po mě plazit. "Dost. Tady ne. Počkej si." Odmítl jsem a vedl ho ke dveřím. Pomohl jsem mu do bot a hodil přes něho jeho bundu. Mávl jsem na toho kluka a odvedl jsem ho do auta. Posadil jsem ho. "Ne, že mi to tu pobliješ," zavřel jsem mu dveře a sám šel za volant. Dovezl jsem ho k jeho baráku a povzdechl si. Co teď? Jak to udělat? Jeho otec mě nesmí vidět, ale on tam sám rozhodně nedojde. "Tak pojď." Vytáhl jsem ho nakonec z auta. Furt blábolil, že jsem mu něco slíbil. "Přijdu za tebou do pokoje." Protočil jsem nakonec očima a odemkl jeho klíčema. "NamJoone?" ozvalo se z obýváku. Rychle jsem ho strčil do chodby a zavřel dveře. Tohle jsem opravdu nehodlal riskovat. Šel bych rovnou do lochu. I když na mě neměl důkazy, svého syna by si bránil. Odešel jsem k autu a radši rychle odjel.