Odplata / NamJin

Kapitola 18

HoSeok

Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že Jin přišel o víc než já. Ale taky jsem věděl, že by si to nikdy nepřál. Nepřál by si, aby za něho trpěl nikdo. Natož nevinný člověk. Copak to Jin nevidí? Jestli se na tohle kouká, tak z něho musí být hrozně smutný a zklamaný. On se vždy snažil všem pomáhat... Rozešel se za Joonem do sklepa a přemýšlel, jak má přesvědčit Jina, že to není správné. Nikdy nezabili nikoho nevinného. Maximálně zmlátili někoho, kdo neplatil, nebo zabili někoho, kdo byl vrah, či šel po nich. Ale nikdy nic neudělali nevinnému. Jin by to nikdy nedopustil. Ve své podstatě to byl dobrý člověk. Jen trochu panovačný a se špatnou životní cestou. "Ahoj, Joone," pozdravil jsem ho, když jsem došel dolů a rozsvítil si. Sundal jsem mu pásku z očí. "Ty svině," odplivl si. "Jo, vím co si o mě myslíš, neboj," řekl jsem. "A i když tomu nebudeš věřit, mrzí mě to. Byl jsem zaslapenej, ale teď se pokusím to napravit. I když asi umřu s tebou," povzdechl jsem si a opatrně se mu koukl na ránu v rameni. Byla hrozně hluboká. Tohle Jin přehnal. "Budu ti to muset zašít," koukl jsem na něho a píchl mu injekci. "Jsi snad ještě doktor, ty svině?" Prskl. "To jsem neřekl," odmlčel jsem se a připravil si věci. Očistil jsem mu to a zašil. Bylo mi jasné, že mu tam zůstane nepěkná jizva. No jo, doktor opravdu nejsem. Ošetřil jsem mu i zbytek ran a rameno mu převázal. "Musím za Jinem. Pošlu sem někoho s jídlem," řekl jsem, i když jsem za celou dobu neslyšel nic jiného, než nadávky na moji osobu. Ne, že bych si je nezasloužil.

...

"YoonGi, odneseš dolů jídlo?" Zeptal jsem se. "Já musím ještě za Jinem," řekl jsem. "Jo, něco mu tam hodím," zamumlal a políbil mě. Oplatil jsem mu s úsměvem polibek a odešel za Jinem do pracovny.

...

Jin mě uviděl a hodil mi na stůl obálku. Otevřel jsem ji a přepočítal. Tolik jsem na na ruku ještě nedostal. Bylo tam něco okolo dvou milionů. Kolik je schopný zaplatit za to, aby ten kluk trpěl? "Ještě něco?" Zeptal se mě zamračeně, když jsem tam jen tak postával. "Na kolik přesně si ho vážíš?" Zamračil jsem se. "Dal by si za něho všechno? Ale uvědomuješ si, že tím mu život nevrátíš?! Jak se asi cítí, jestli tohle sleduje? Hm? Ty přece věříš, že se na tebe kouká. Sám jsi to říkal o svých rodičích. Tak co si asi myslí, Jine? Co si asi myslí, o klukovi kterého miloval a pak zjistil tohle?" Zeptal jsem se ho. "Je ti to snad málo?! Seber si prachy a vypadni!" Zavrčel na mě. Hodil jsem mu je zpátky na stůl. "Nestojím o ty prachy. Stojím o to, aby jsi se vzpamatoval. Věděl jsem, že ti ho přivedu, ale nikdy jsem si nepomyslel, že s ním budeš dělat tohle," řekl jsem znechuceně a odešel. "Co se děje?" zeptal se mě YoonGi, když jsem došel dolů. JiMin s Taem se už nejspíš vrátili, protože Tae teď seděl u stolu. "Nenávidím se za to, že jsem ho sem přivedl. Nevěděl jsem, že ho bude takhle mučit. On by to nikdy nechtěl... A já taky ne... Co se to s ním děje?" Rozplakal jsem se. Hned mě objímali dva páry paží. "Já vím, že jsi to nechtěl... My taky ne... Nikdo nevěděl, že se tohle stane," šeptal JiMin. "Půjdeme domů? Prosím," zašeptal jsem. Nechtěl jsem tu už být. "YoonGi má ještě práci..." Povzdechl si JiMin. "Ale já s tebou půjdu, nenechám tě samotného," políbil mě do vlasů. "Já jdu taky... Jsou situace, kdy i Jin musí počkat," zamračil se a odešel. "On odmítne Jina?" Zděsil jsem se. "Jo.." zamumlal šokovaně JiMin. "On ho vyrazí..." Zašeptal jsem a rozbrečel se. "HoSeokie..." Zašeptal JiMin. "Nikdo nikoho nevyrazí," ozval se YoonGi a já se na něho otočil. "Jdeme domů," zašeptal mi do vlasů. Kývl jsem. Ucítil jsem jak mi mizí půda pod nohama. "Já umím chodit," zamručel jsem. "Já vím, ale ty se radši soustřeď, aby jsi byl zase naše sluníčko," usmál se. JiMinie šel s námi.

...

"Jak ti je?" Zeptal se mě JiMin, když jsem si sedl na pohovku. Stáhl jsem si ho k sobě a políbil ho. "Už je to lepší," zamumlal jsem. "Objednám něco k jídlu," navrhl YoonGi a já pookřál. Pobaveně se usmál a vytáhl mobil. "Co by sis dal, HoSeokie...?" Sklonil se ke mně a líbl mě na tvář. Pak na ní líbl i JiMina. "Nevím, co by sis dal JiMinie?" Usmál jsem se na toho skřítka. "Ne, dnes ne. Vybírej ty. Na co máš chuť?" Usmál se. "Dal bych si kebab," řekl jsem a objal JiMinieho. "Dobře," usmál se YoonGi a hned objednal. Nemusel se nás ptát jaký si kdo dá. Už nás znal dobře na to, aby věděl co máme rádi. "Pojď k nám," zamumlal jsem nespokojeně, když objednal a chtěl zmizet v kuchyni. "Jen se napiju," ujistil mě a po chvíli se vrátil. Lehl si přes nás a já se pousmál. Dokud mu nevypadla z kapsy obálka. Bylo na ní velkým nápisem HoSeok. "Co to je, YoonGi?" Zamračil jsem se, i když jsem to věděl. "To... To mi dal Jin. Prý sis nevzal peníze... A řekl mi, ať ti je dám, až se trochu uklidníš..." Zamumlal. Věděl, že budu naštvaný. "Já se ale nechci uklidnit!!" Zařval jsem a shodil ho ze sebe. Vyskočil jsem na nohy. "Nemám se proč uklidňovat!" Řval jsem. "Já vím, lásko... Chápu tě. A slibuju, že něco vymyslíme. Umoudříme Jina. Takhle to nejde. Ví to i on. Slibuju, že udělám všechno proto, aby ten kluk neumřel," koukl se na mě konejšivě. "Proč bys to dělal? Taky jsi ho chtěl unýst," namítl. "Chtěl jsem se pomstít jeho otci. To je pravda, ale taky jeden obří rozdíl. Chápu Jina, že mu chce ublížit přes to nejcennější a unést jeho syna je ten nejlepší způsob... Ale nikdy jsem nesouhlasil s tím, aby ho zabil... A nedej bože ještě takhle mučil. Kdybych to věděl, jsem proti tomu od začátku a to všichni. Zbývá jen přivést Jina k rozumu," uklidňoval mě a přešel ke mně. Objal jsem ho a zabořil mu hlavu do hrudi. "Přes JiHyuna," ozval se za mnou hlas JiMinieho. Trhl jsem sebou. Jeho jméno nikdo nevyslovil od jeho pohřbu. "Jin musí pochopit, že by si tohle JiHyun nepřál. To jediný ho dokáže uklidnit a donutit myslet zase racionálně," přitáhl si mě naopak on do náruče. Usmál jsem se, když nás oba objal YoonGi. "Spolu to dokážeme. My tě v tom nenecháme, Seokie," ujistil mě YoonGi a já se usmál. "Děkuju, kluci," zamumlal.